Home  /  Entertainment  /  Odpojení?!
Odpojení?!

Odpojení?!

Může vám přemíra techniky škodit? I kvůli pandemii a většímu vlivu chytrých přístrojů na náš život nabírá na síle vlna digitálního wellnessu. Vede ale cesta ke štěstí jen přes vypnutý smartphone? Na technologickém detoxu přestřihnete všechny pomyslné dráty – a pak se dějí věci.
27.06.2022
Text: Petr Mikulík
Foto: archiv

Takže chápete, že váš telefon si tu necháme po celou dobu vašeho pobytu?“ upozornil mě starostlivě vyhlížející chlápek na recepci. „Do soboty to bez něj budete muset vydržet.“ Krátce přikývnu a podám mu svůj přístroj (pro vaši informaci fungl nový iPhone 12 Pro Max). Po pravdě – tenhle asketický víkend nemohl pro milovníka technických hraček, jako jsem já, přijít v nevhodnější dobu. Vyzvedl jsem si nový Xbox Series X (známý také jako nevýkonnější herní konzole světa). V poště mi propaluje díru do displeje recenzentský kód k novému vydání videohry Call of Duty a lidé ze Samsungu mě bombardují telefonáty, protože chtějí znát můj názor na nový ohebný smartphone. Jak vidíte, technologie mám rád. A bylo to tak vždycky.

Ironie digitálního světa

První webové stránky jsem vytvořil v deseti letech. Měl jsem všechny generace herních konzolí od Nintenda. A přestože můj první mobil – stejně jako v případě mnoha jiných lidí – byla nezničitelná Nokia 3200, mezi svými známými jsem přešel k opravdovému dotykáči jako první. Ptáte se, proč mě chytré technologie tak přitahují? Odpověď tkví v jediném slově: pohodlnost. S těmito věcičkami je prostě všechno jednodušší, zvlášť s těmi, které strčíte do kapsy. Objednám si oběd a účet zaplatím mobilem, přes komp můžu mluvit s lidmi na opačném konci světa a pracovní maily posílám z jakéhokoli přístroje, který mám právě po ruce.

„Není snad v tomhle budoucnost?“ ptám se chytrého asistenta obývajícího mé chytré brýle Bose. „Ano, Thomasi, přesně tak,“ zazněla by nevyhnutelná odpověď. No, nebo taky: „Omlouvám se, ale nerozumím.“ (I já bez mučení uznávám, že hlasoví asistenti mají před sebou ještě pořádný kus cesty.) Ne všichni jsou ale z našich stále propojenějších životů tak nadšení jako já. Můžete z toho obviňovat přílišnou závislost na technice, obecnou nedůvěru k novotám nebo možná druh hlubokého uvědomění pocházejícího z měsíců pandemického domácího vězení. Ve virtuálním prostoru ( jaká ironie) ale narůstá odpor k sociálním sítím a technologiím obecně. Zrušení účtu na Instagramu nebo na Facebooku, návrat od chytrých telefonů k těm hloupějším nebo víkendy v divočině nebyly nikdy tak populární. Proč? Možná to má co do činění s faktem, že průměrný uživatel smartphonu je k jeho displeji přilepený přes čtyři hodiny denně. Nebo jde o úplně nový subžánr self-help knih a dokumentů, které se lidi snaží uchránit od přílišné závislosti na technice vůbec.

Celé to vyvřelo na povrch, když letos celebrity na Instagramu (o ironii už byla řeč) podporovaly zářijový Digital Detox Day. Slavné tváře jako Ed Sheeran, Rita Ora a Sam Smith se nechávaly fotit se zdviženou dlaní, na níž stálo slovo OFF, jako propagace duševního zdraví a snížení úzkosti. Digitální wellness, digitální minimalismus nebo digitální detox; bez ohledu na název jde tomuto hnutí o snížení počtu digitálních přístrojů ve vašem životě. A pro někoho, kdo si jako já bere na dovolenou záložní telefon pro případ, že by se tomu hlavnímu stala nehoda, to prostě zní děsivě. A s těmito znepokojivými obavami jsem dorazil do elegantního hotelu Palazzo Versace v Dubaji.

Právě tam rozjeli program digitálního detoxu, který velí zkonfiskovat elektroniku hotelových hostů personálem na recepci. Není to první pětihvězdičkový hotel s podobným nápadem (řetězec Wyndham Hotels zamyká smartphony svých klientů od roku 2018), ale tohle bude opravdový extrém: dva dny bez jakýchkoli chytrých přístrojů – všechno vám vezmou hned při check-inu a zamknou do hotelového sejfu. Na pokoji bylo od elektroniky taky důkladně vymeteno. Což znamenalo, že moje zábava měla příštích 48 hodin spočívat v knihách a časopisech, které jsem si přivezl s sebou a – jako krutá hříčka osudu – v prastarém iPodu Touch, zaheslovaném a zanechaném v místnosti jen proto, aby vyluzoval meditační hudbu. A jak vím, že byl zaheslovaný? Protože po čtvrthodině, kdy mě s ním v apartmánu s výhledem na bazén nechali o samotě, jsem ho dokonale zablokoval: „Příliš mnoho neplatných pokusů.“

Bufet s dopaminem

Doktorka Saliha Afridi z psychologické kliniky The Lighthouse Arabia nevypadala nijak překvapeně, že jsem se okamžitě pokusil cracknout jedinou digitální věc v dosahu. „Cítíte se neklidný, bez nálady, deprimovaný nebo podrážděný, když se snažíte odříznout od sociálních sítí?“ ptá se. „Nebo za sebou máte vícero neúspěšných pokusů o zbavení se digitálních přístrojů? Pak už se dá mluvit o závislosti.“

Zásah, doktorko! Já si ale nemyslím, že bych měl k sociálním sítím nebo svým elektronickým hračkám nezdravý vztah. Všechno to používám rád, chápete? Tohle se projevilo s ohromující jasností, když jsem ležel u bazénu ve svých „hloupých“ brýlích. Nemohl jsem se zaposlouchat ani do jednoho z mnoha podcastů, ani se pustit do jedné ze tří rozečtených knih na Kindlu. Byl jsem znuděný a zároveň trochu naštvaný, že se bez telefonu nebo tabletu nedokážu zabavit. A možná jde právě o tohle.

„Je důležité rozlišovat mezi závislostí na technice a na zábavě,“ podotýká doktorka Afridi. „Spoustu lidí drží u smartphonu právě faktor zábavy. Problém není v telefonu samotném, ale v tom, jak ho používáte, nebo řekněme – nadužíváte.“

Fajn, teď se nejspíš něčeho podstatného dotkla. V toto případě je odložené uspokojení naší společnosti stejně cizí jako delší než čtyřiadvacetihodinové čekání na balíček z Amazonu. Neustále jsme jen pár kliknutí od slastné dávky dopaminu v podobě updatu sociální sítě nebo neomezeného bufetu streamovacích služeb.

„Aplikace v sobě nepochybně nesou možnost závislosti. Prostřednictvím jejich užívání se nám do mozku uvolňuje dopamin, a když je omezíte, můžete zažívat úzkost,“ dodává. „Nedávno jsem četla studii, v níž se lidé měli na 24 hodin zříct svých mobilů. Hlásili pak úzkosti, osamělost, depresi a pocity beznaděje.“

Je zajímavé, že jako první zaznamenala zhoubný vliv přemíry virtuálního světa na duševní zdraví technologická elita stojící v pozadí mnoha digitálních přístrojů a sociálních sítí. Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg a CEO Twitteru Jack Dorsey otevřeně mluvili o tom, že na sítích tráví příliš mnoho času. Smartphony od Applu i Googlu dnes monitorují vaše uživatelské zvyky a v případě nadužívání vám mohou dokonce omezit přístup. Tento trend by určitě vyhovoval Calu Newportovi, profesorovi počítačových věd, který razí digitální minimalismus. Nedávno v New York Times volal po snížení přítomnosti technologií v našem životě. Rád by chytrý telefon sesadil z trůnu „neustálého společníka do role luxusního předmětu, jako je třeba designové kolo nebo highendový mixér, které vám při používání budou působit potěšení, ale už nebudou dominovat celému vašemu dni“.

Smutek propojeného světa

Pár dalších hodin na slunci a už začínám propadat nové beztelefonové existenci. Dokonce tolik, že začínám mlčky odsuzovat ostatní návštěvníky bazénu přisáté ke svým displejům. „Proč pro jednou nezkusíte žít v reálném světě?“ uvažuju a sám sobě gratuluju. Později mě tohle sebeuspokojení doprovodí zpátky na pokoj, a pak se po rychlé sprše a několika meditačních melodiích (Panova flétna nakonec není tak strašná) vydávám do jedné z mnoha restaurací v Palazzo Versace – vyzbrojen časopisem v ruce.

Samozřejmě. Nežijeme ve vzduchoprázdnu ani na opuštěném ostrově, takže sotva jsem se usadil a chystal se objednat, už mi číšník mával před nosem digitálním menu s QR kódem. Tak vidíte: ať už si o kolektivní posedlosti chytrými technologiemi myslíte cokoli, nemůžete popřít, že v posledním roce se docela hodily. A nejen v podobě streamovacích služeb a počítačových her na zabíjení času v lockdownu. Digitální technologie teď hrají velmi skutečnou a důležitou roli. Od trasovacích aplikací, které sledují, s kým jste si potřásli rukou, přes ty komunikační, zmírňující sociální izolaci, až po digitální menu jako v téhle restauraci, díky němuž omezíte nežádoucí přímý kontakt. Dokonce i tak obyčejná věcička jako chytrý telefon vám dnes může doslova zachránit život.

„Omlouvám se, ale já u sebe nemám telefon,“ zvěstuju rozpačitě číšníkovi, který tuhle neuvěřitelnou novinku přijímá s mnohem větší grácií, než by se kdy povedlo mně. Jakmile zmizí, aby mě mohl vybavit staromódním papírovým menu, všimnu si několika spolustolovníků přibetonovaných k displejům svých mobilů. Od mlčenlivě scrollujícího páru po mé pravici po skupinku hostů, kteří si vášnivě fotí právě přinesená jídla; jsem tu kromě jedlíků v přímé akci jediný bez mobilu v ruce.

„Jeden z nejsilnějších indikátorů pocitu štěstí a zabiják stresu je společenská podpora,“ upozorňuje doktorka Afridi. „Jinými slovy – vaši vnitřní spokojenost přímo ovlivňuje míra propojení s ostatními lidmi. Za upřímný srdečný rozhovor neexistuje žádná náhrada. Tyhle chvíle jsou teď ale opepřeny vztahy přes sociální sítě, upozorněními nejrůznějších aplikací a dalšími oznámeními vyvolávajícími dopaminovou odezvu.“

Sociální sítě nás mají propojovat. Jen se zeptejte Marka Zuckerberga, jehož mise s Facebookem visí na sloganu „connect the world“. Přesto další a další studie dokazují, že čím více času trávíme na platformách jako Twitter nebo Instagram, tím jsme smutnější. A velká porce tohoto smutku vězí ve fenoménu, který výzkumníci nazvali paradox štěstí. Mátožné existence přede mnou vypadají jako čisté zosobnění tohoto paradoxu; sedí bok po boku jiné lidské bytosti, ale duchem jsou ve spojení s pouhou technikou. Nechci nikoho soudit, ale bez telefonu bych tu dokázal dělat i pár jiných věcí. „Náš mozek není určen k nepřetržitému přijímání informací,“ dodává doktorka Afridi. „Dříve jsme si mohli dovolit stáhnout roletu a nechat mysl jen tak toulat, třeba na pláži nebo ve frontě v pekařství. A právě o tyhle důležité chvíle klidu jsme přišli.“

Nazítří (mimochodem, večeře v podobě jehněčí pečeně byla famózní) jsem strávil dost času bezcílným lelkováním. První hodiny bez telefonu sice přinesly duševní smršť (viz výše), ale čím déle jsem zůstával bez techniky, tím méně jsem ji postrádal. Možná se můj mozek přizpůsoboval nedostatku digitálních podnětů, možná jsem si víc užíval být jen sám se sebou, ale v tom překvapivém klidu jsem se prostě cítil skvěle. U bazénu mi sice pořád chyběl poslech podcastů, a přestože jsem rozečetl fakt dobrou knížku, s tak bezbřehou skládkou memů, jako je TikTok, se měřit nemohla. Ale bylo mi to fuk. Dosáhl jsem břehů digitálního odpojení. Nebo, jak to méně poeticky vyjádřila doktorka Afridi, začínal jsem mít „zdravý a vyvážený vztah k technice“ ( jaký byste měli mít i k jídlu, alkoholu nebo k jakékoli jiné potenciálně návykové substanci).

Konec bezcílného lelkování

Čtyřicet osm hodin od chvíle, kdy jsem se se svým iPhonem rozloučil na recepci, mi bylo jasné, že bych to bez něj v pohodě zvládl i další dva dny. Vtíravý pocit na pozadí mysli, který mi našeptával, že možná přicházím o důležitou esemesku nebo post od kamaráda, se vypařil.

„Tak jaké to bylo?“ chtěl vědět rozjařený recepční, zatímco jsem podepisoval účet. „Fakt jsem si to užil,“ odpovídám a přebírám hnědou obálku, která můj iPhone držela poslední dny jako rukojmí. Jistá moje část ji vůbec nechce otevřít. Ale pozor, na cestu domů budu potřebovat Uber. A měl bych si taky objednat jídlo. Nemají na Deliveroo zrovna výhodnou nabídku? Možná se zeptám kamarádů na WhatsAppu, jestli o víkendu neměli něco dobrého. Počkat – tohle že řekl Donald Trump? To musím okamžitě postnout na Twitter! Vidíte, technika je přece jen úžasná, ne? Vůbec nechápu, co to do mě vjelo.

Objednejte si předplatné Esquire

Předplatné

Doporučujeme

#man at his best