Stropní trám se zavlnil jako hedvábná sukně, ale to nakonec nebylo tak důležité. Stará poloutopená Nokia mého mozku se během několika desítek minut proměnila v kosmický počítač a vydržela tak kolem dvanácti hodin. Stačil jednoduchý obřad se svíčkou. Bezpečná místnost mého venkovského domu. Důvěryhodný doprovod. Jasně vyslovený záměr a lahvička s přesně odměřenou dávkou diethylamidu kyseliny lysergové známého jako LSD. Patrně nejznámější psychedelická látka zrozená před osmi desítkami let díky chemikovi Albertu Hofmannovi v laboratořích švýcarské farmaceutické firmy Sandoz.
Postupně probarvila bezhraniční 60. léta, přijala spoustu pseudonymů včetně Ježíše v prášku, aby v roce 1973 spolu s dalšími startovními rampami do změněného stavu vědomí jako meskalin a psilocybin upadla v politickou nemilost a prohibici. Jak ale zkušenost ukazuje, zákazy mají své skuliny, takže i já se mohl vydat daleko. Ostatně americký šaman a antropolog Michael Harner ve své knize Cesta šamana připomíná, že opouštění obvyklých souřadnic je součástí evolučního záměru – náš mozek vyrábí své vlastní halucinogeny měnící vědomí jako dimethyltryptamin příbuzný právě s LSD a psilocybinem. Máme tuhle schopnost v genech, v touze po překračování hranic a taky v možnostech. Koneckonců, zakladatel transpersonální psychologie Stanislav Grof vyvinul v reakci na plošný zákaz psychedelik holotropní dýchání – léčebnou metodu založenou na hyperventilaci vedoucí podobným směrem jako chemie.
I na tohle jsem chvílemi myslel, když můj vnitřní procesor převibroval do širších souvislostí: viděl jsem v jednom okamžiku vznikat a zanikat nekonečnem znásobené světy a všiml si, že v tomhle jediném bodě všechno končí, ale v žádném jiném ne. Díval jsem se sám na sebe bez použití zrcadla. Pozroval jsem, jak se krajina při západu slunce vlní, ale nenechal se tím zmást. Viděl jsem svoje tělo jako kříž nad knoflíkovou dírkou, kterou jednou budu muset rozepnout. Slyšel jsem svůj smích způsobený nemožností vysvětlit cosi sám sobě ve světě o několika málo rozměrech. Konečně jsem dokázal ocenit zázrak jako vrchol nepatřičnosti a pochopil, proč ani ten nejpřátelštější z místních kocourů nebude tančit valčík (i když mu v tom nic nebrání) a proč bych to po něm neměl chtít. Na opačné straně mysli jsem zkusmo zavolal mrtvé členy rodiny, ale nikdo nepřišel. Nepřekvapilo mě to. Málem jsem si nevšiml, že jsem nepotkal nikoho jiného než sebe sama, a později si znovu ujasnil, že nikdo jiný než já neexistuje. S nevývratnou jistotou jsem chápal, že v tomhle jediném bodě všechno skončí – ale v žádném jiném ne.
V každém okamžiku svého prožitku jsem věděl, kde jsem, co se děje. Že otevřené okenice se budou postupně zavírat, pocit bezpečí a velkých souvislostí zmizí a já se budu zase se svým moroním mozečkem probíjet životem v poněkud omezených koutech vědomí. A že mi zůstane jazykem nevyjádřitelná, ale důležitá vzpomínka, jedna z nejpodstatnějších vůbec.
„Co na to říkáte, pane doktore?“
Spirituální by-pass
Oslovil jsem psychiatra a neurovědce Filipa Tylše. Zdálo se, že jeden z apoštolů návratu psychedelik do prostředí lékařské instituce a především k pacientům má pochopení. Sešli jsme se v pražské psychedelické klinice Psyon a doktor Tylš během mého vyprávění nevypadal pohoršeně, i když – a to zdůrazněme – nekontrolované užívání jakýchkoli psychedelik nikdo z lékařů nemůže a nesmí doporučit.
„No... Měl jste záměr, bezpečné prostředí, měl jste metodu a dokonce psycholožku, v podstatě naši kolegyni, která vás hlídala.“ (Ano, v tom vytržení jsem zapomněl zmínit, že při mém domácím experimentu se mnou byla profesionálka a pečlivě si dělala zápisky.) Právě tyhle čtyři podstatné okolnosti lemují léčebný hit skupiny lékařů z Psyonu – ketaminem asistovanou terapii. Ale co vlastně můj zážitek na pomezí spirituálních a vědeckých souřadnic znamenal? Je to zkratka pro netrpělivé cestovatele, kteří se nechtějí zdržovat roky meditace nebo utrácet za psychoanalýzu – což jsou metody, které mají s užitím psychedelik společnou prokazatelnou změnu neuronových spojů v mozku?
Doktor Tylš má vlastní zkušenosti s laboratorně kontrolovaným užíváním psychedelik včetně ketaminu i pitím ayahuasky během šamanských rituálů v Jižní Americe. A výraz zkratka ho nijak nepopuzuje: „Ano, může to být spirituální by-pass. Ale náboženský vhled během snu nebo vize může být úplně stejnou zkratkou.“ A cituje slova svého učitele Billa Richardse z kalifornského výcviku (Center for Psychedelic & Consciousness Research): „Spirituální zkušenost neznamená spirituální život. Ve chvíli, kdy s ní pracujeme psychoterapeuticky a zážitek pak integrujeme, to už ale ekvivalent takového života je.“
Přesně tohle se děje v Psyonu během terapie s podáním ketaminu. Nikoli v rámci seberozvoje, ale s přísnými a výlučně léčebnými podmínkami v rámci péče o pacienty s klinickou depresí. Takže: ne, ketamin jsem v Psyonu nedostal, má občasná vnitřní nevrlost není dostatečně silnou indikací, ale alespoň jsem se tam ocitl na průsečíku pozapomenuté a znovuvzkříšené cesty by-passu k prohloubenému vnímání života. A na místě, kde Filip Tylš s kolegy nejen léčí pacienty s depresí, ale také zaplňuje mezeru po jedné neuskutečněné revoluci.
Kým se můžeme stát
„Vlastně se divím, že tehdy neproběhla vědecká vzpoura, když všechno vypadalo tak nadějně,“ krčí rameny Tylš. Než v roce 1973 přišel celosvětový plošný zákaz psychedelických látek, bylo tehdejší Československo jednou z bašt výzkumu.
„LSD se objevilo ve Švýcarsku a pak šlo na testování do různých zemí, do Německa, USA a k nám. Jedním z důvodů, proč se tady tak ujalo i za komunistů, bylo to, že mohlo posilovat materialistický světonázor – jako by duše měla materiální původ, když šla takhle komplexně ovlivnit. LSD stálo v opozici vůči psychoanalýze, chápané jako nežádoucí buržoazní metoda. Byla to jakási biologická psychoanalýza. Milan Hausner, primář psychiatrické kliniky v Sadské, ve své době s pacienty provedl snad 3000 sezení na LSD, což je neuvěřitelné číslo, když si uvědomíte, že dnes klinická studie na 60 pacientů stojí 20 milionů korun. Právě na tyhle kořeny navazujeme. Ten zákaz do výzkumu vrazil klín a dnes psychedelika mezi léčivy nemáme, přestože je potřebujeme.“
A tohle je i jeden z důvodů, proč na klinice používají ketamin – protože ten už léčivem je. Od 60. let se v Česku bezpečně používá jako anestetikum především pro děti a pacienty s popáleninami. „Ketamin je sice primárně lékem anestetickým, ale my jako psychiatři ho můžeme použít u jakéhokoli pacienta. Pracujeme s ním tak, že podáme dávku, která není anestetická, ale takzvaně subanestetická neboli pětkrát a až desetkrát nižší, a vyvolává psychedelický stav, jiný stav vědomí.“Než se však klient uloží do tiché místnosti se sluchátky na uších a klapkami na očích a vypije ketaminový roztok, musí projít přípravou. „Doporučujeme, aby měl svoji psychoterapii. Vlastně naskočíme do jedoucího procesu, kdy si klienta vypůjčíme a umožníme mu zážitek ve změněném stavu vědomí, kdy může nahlédnout některé vzorce chování a jednání, které by jinak neviděl. Společně s klientem mapujeme jeho důležité životní události, vedeme ho k tomu, aby směřoval pozornost dovnitř podobně jako u meditace. Po samotné intoxikaci následují integrační sezení, kde zážitek zpracováváme, a celý proces trvá jeden měsíc. To proto, že se snažíme trefit do biologického okna, jemuž říkáme after-glow, do doby, kdy klient už nemá látku v krvi, ale stále se něco děje – cosi, co má otisk v restrukturalizaci neuronových spojů v mozku.“
Právě v tom tkví hlavní smysl psychedeliky asistované terapie: pomoci naučit mozek novým vzorcům rychleji než klasická psychoterapie. V téhle souvislosti se objevuje nový pojem – psychoplastogen. „Neurony jsou stále živé, různě se přepojují a teď se prostě přepojují rychleji,“ pokračuje Tylš. „My předpokládáme, že klient se bude učit novým vzorcům s větší kognitivní flexibilitou, a začneme rychle pracovat na tom, jak se ten zážitek váže k jeho skutečnému já, co mu to může říct o jeho další cestě. Neděláme si ovšem iluze o tom, že bychom změnili člověka během měsíce – měl by pokračovat dál ve vlastní terapii.“
Samotný zážitek po podání psychedelik má ale ještě další význam. Omezený tlačítkový mobil díky LSD zjistí, že má potenciál superpočítače, depresivnímu návštěvníkovi Psyonu se po podání ketaminu na čas svět rozjasní. Neboli zažije možnost, kým by mohl být. A na to se dá reagovat různě. Tylš má spoustu zkušeností s lidmi, kteří „něco zahlédli“, vrátili se, ale už tvrdí, že „jsou takoví“ a „už tam jsou“ natrvalo. „Tohle je velmi časté – prohlásí se za proroky, za čistší než předtím, a proto je tak důležitá následná integrace.“ Před začátkem psychedelického sezení stojí ještě jeden důležitý pilíř: záměr. Program, důvod, proč to vlastně děláte. Proč vlastně? Chcete působit méně problémů sobě i ostatním? Chcete se proletět? Jste jen zvědaví? Jde o podstatnou a zároveň trochu záludnou formuli.
Zesilovače vědomí
„Jsem přesvědčený o velké důležitosti záměru,“ říká doktor Tylš. „Vkládáme si ho do zážitku a je velmi pravděpodobné, že se tam nějak objeví. Třeba i metaforicky, z pohledu, který v běžném modu vědomí nevymyslíte. My pak záměr odkládáme na oltář zážitku, přímo ho projektujeme do nějakého předmětu, abychom tolik nezapojovali mysl, ale na konci léčby se k němu vracíme.“
Stanislav Grof vysvětluje účinky psychedelik takhle: „Hlavní psychedelické látky samy nevytvářejí specifické farmakologické stavy (toxické psychózy), ale funguji jako nespecifické amplifikátory (prostředky necíleně zvýrazňující a zesilující psychické procesy). (...) To jediné, co jsou psychedelické látky schopny vyvolat samy o sobě, je aktivovat psychiku a zprostředkovat vynoření nevědomého a nadvědomého materiálu do vědomí.“ A je pravda, že tohle nemusí mít vždycky podobu příjemného zážitku – v tom tkví jedna trochu paradoxní výhoda psychedelik ve srovnání třeba s holotropním dýcháním nebo meditacemi. Pokud během meditace nebo holotropního dýchání ucítíte, že se blíží fáze zážitku, na niž si netroufáte, můžete přestat s hyperventilací nebo otevřete oči – stav se vrátí zpátky. Je to ale žádoucí? „Jestli by někdy nebylo zajímavé těmi těžkými chvilkami projít,“ uvažuje Tylš.
Ano, tohle známe z mytologického světa – roztodivná království se vzácnými poklady leží za temnými lesy. Ale jaké to může být, když vypijete svou dávku ketaminu a podíváte se za zrcadlo? Nikdo z doktorových klientů zrovna nechtěl své zážitky sdílet – tohle anestetikum má ale za sebou dlouhou a barevnou minulost na volné psychedelické scéně, takže nakonec nebylo tak těžké znovu se stát psychonautem a propojit se s ketaminem v podobě lajny na kamarádově iPhonu. Ale nejdřív si tenhle dárek amerických mozků a asijských laboratoří trochu představme. A zároveň i jednoho z jeho neortodoxních proroků, legendární postavu kontrakultury Johna C. Lillyho. Lékaře, psychoanalytika, neurovědce, filozofa a vynálezce floatačních tanků, který trpěl migrénou, dokud...
Mezi kočkami a UFO
„Ketamin odemkne síly tak intenzivní a nepravděpodobné, že je těžké uvěřit, že taková látka může existovat. Na první pohled by to mohlo vypadat jako jednoduché anestetikum pro domácí mazlíčky, ale když ketamin vyzkoušíte, zdá se, že porušuje všechny hranice toho, co považujeme za možné. I když se pojem kosmických cest v kočičím trankvilizéru může zdát hloupý, ketamin je mnohem složitější, než se zdá,“ napsal americký spisovatel a programátor James Kent v předmluvě Malé knihy ketaminu. A tuhle „složitost“ se vyplatí brát s respektem.
Příběh „K“ začíná objevem amerického chemika Calvina L. Stevense, který ketamin syntetizoval na počátku 60. let.Jako anestetikum a analgetikum se používal už ve válce ve Vietnamu a v polní medicíně si získal oblibu i díky tomu, že nezasahuje dýchací cesty, takže nepotřebuje zvlášť školený personál. John C. Lilly dostal ketamin od známého – legenda říká, že trpěl migrénami a 150 mg magického anestetika problém doživotně vyřešilo. A Lilly podrobil nové psychedelikum pečlivému osobnímu průzkumu za pomoci svých floatačních nádrží. Vyrobil si i výstřední masku se šnochlem, aby mohl zůstat ponořený celé hodiny a zkoumat, kam ketamin (a jistě i jiná psychedelika) jeho mysl zavedou. Výsledkem jeho zkušeností byla mimo jiné celá kosmologie založená na údajných setkáních s mimozemskými civilizacemi. Ať už jeho tvrzení znějí jakkoli bizarně, byl jedním z pionýrů použití ketaminu mimo anesteziologii.
A následovali další – ketamin se od konce 80. let minulého století užíval na klubové scéně a do Evropy putoval hlavně z Indie, kde byl legální. Devadesátky a první dekádu milénia prožil celkem nerušeně jako „techno-smack“, dokud se kolem roku 2013 v Indii nepřesunul do striktnějšího režimu. Zásoby na čas vyschly, ale příležitosti využily čínské a jihoasijské drogové laboratoře a rekreační uživatelé dostali nejen na temném webu další šance k cestám dovnitř a hluboko nebo jen k zábanému uvolnění. Na rozdíl od LSD, kde účinky mohou trvat 6 až 20 hodin, je ketamin mnohem praktičtější. V Psyonu, kde ketamin podávají perorálně, tvá intoxikace dvě až tři hodiny, ale když ho šňupnete, je to ještě kratší.
Opravdu: za půl hodiny bylo po všem. Sice jsem neležel na psychedelické klinice, ale vzorec bezpečného prostředí, záměru a předchozí přípravy blízké meditaci a obracení pozornosti dovnitř jsem alespoň částečně dodržel, znovu ve venkovských kulisách. A znovu s respektem a slavnostním pocitem hodným chvíle, kdy se opět – stávám někým jiným.
Cesta do jiného času
Měl jsem trému, pocit zodpovědnosti a dlouho mi trvalo, než jsem si v hlavě zformuloval záměr. Nakonec jsem to nechal v obecnější rovině: chtěl jsem si tím zážitkem rozšířit potenciál k pochopení své existence. Kamarád, který už má s ketaminem dost zkušeností, pustil relaxační hudbu a dali jsme si první lajnu. Tady se projevil nedostatek v dávkování – nikdo z nás nevěděl, jak silný materiál máme, a kromě lehké rozevlátosti srovnatelné s dvěma panáky se nestalo nic. Po půlhodině jsme nasadili silnější dávku a účinek nastal po pár minutách. Maximálně zesílily vjemy v ústní dutině, cítil jsem, jak mi vrže jazyk o zuby, a strop se trochu rozvlnil. Položil jsem se na postel do hnízda z peřin a objevily se první vize: obrovské, nejdřív červené, pak modravé struktury, monumentální, jakoby mimo prostor a čas, jak je známe. Gigantické vysoké stěny přes celý obzor se spolu s hudbou pomalu posunovaly směrem dolů, jako když na obrazovce počítače běží cosi jako zdrojový kód. Nebyly v tom žádné emoce, jen pohyb a pocit bezvěkosti a absolutní odlehlosti těch výjevů. Nepřipomínaly nic, co jsem kdy viděl, žádné známé tvary, nic konkrétního. Na mysl mi přicházela slova jako daleko, dávno, jinde, hranice, základ. Napadlo mě, že by nebylo špatné tohle zažít v okamžiku smrti. Vize trvala asi 20 minut, pak účinky začaly slábnout a znovu se prokreslila místnost, kde jsem ležel.
Počkali jsme a dali si ještě jednu dávku – tentokrát jsem neležel, ale seděl na podlaze v pozici meditujícího mnicha, tělo ji zaujalo automaticky. Znovu se objevily struktury, tentokrát jiné. Bylo tam cosi vzdáleně podobného obřím čelistem s dlouhými špičatými zuby, ale nešlo o nic biologického ani hrozivého. Žádné zvíře, spíš součást jakési krajiny. Čelisti se pomalu otevíraly a zavíraly a mezi nimi proudil další proud struktur, tentokrát horizontálně. Vnímal jsem hudbu, většinou jsem si byl vědom situace – jsem tady, vzal jsem si ketamin a zaznamenávám vize. Ale možná tam byla krátká zkušenost K-hole, kdy tělo zmizelo a vtáhlo mě to do čistě psychického světa. Znovu žádná euforie ani významné emoce – celý ten zážitek jako by ležel mimo můj osobní příběh, bylo to jako cesta k základům existence, mimo sféru čehokoli lidského. Šel jsem normálně spát a v pohodě usnul.
Netrpím depresemi, ale druhý den mě napadlo, jak ketamin může fungovat antidepresivně – emoce a pocity pro mě byly vzdálenější, připomínalo mi to účinky antidepresiv, které jsem několik měsíců bral asi před deseti lety. Klid. Paradoxně, během dalších dnů a týdnů se zážitek zpětně zesiloval směrem k vědomí nově posunutého kontextu mé psychiky, radosti a vděčnosti za možnost zážitku. Můj záměr se do celého procesu určitě promítl. Často si ty vize znovu vyvolávám, třeba před usnutím, a v jistém smyslu mě vzpomínka uklidňuje a rozšiřuje můj životní kontext. Přesto nemám žádnou zvláštní touhu to zopakovat – ale jestli k tomu někdy dojde, tak znovu v tomhle nastavení vnitřního průzkumu.
Laboratoř versus chatrč
Vize, transcendentální zážitky, změny vědomí. Obyvatelé civilizace Západu, kde původní šamanská tradice vlivem náboženských a racionalistických proudů dávno klesla do hlubokého undergroundu, už více než půlstoletí hledají inspiraci u přírodních národů. I doktor Tylš má bohaté zkušenosti s ayahuaskovými rituály v Jižní Americe, ale vnímá i jejich možné limity: „Čím déle tam jsem, tím víc vnímám jistou umělost mé přítomnosti v jejich prostředí. Místní lidé se učí lesem, mají jinou, pro nás nepřijatelnou kosmologii, žijí v animistickém diskurzu. Nemyslím, že v kontextu indiánského kmene se jako člověk vychovaný v západní společnosti dostanete hlouběji. Nejdůležitější je cítit se u toho dobře a bezpečně. Pro mě byl jedním z nejsilnějších zážitků čistý psilocybin u nás v laboratoři či zážitky facilitované zkušeným terapeutem. Věděl jsem, že kolegové se o mě postarají, a ve známém prostředí jsem se mohl uvolnit.“
Z hledání vizí skrze ayahuasku neboli „liánu duše“ či „liánu mrtvých“ a dalších přidaných rostlin se stalo samostatné psychoturistické odvětví a kosmická moudrost vtělená do rostlin putuje oběma směry: „Zažil jsem různé okolnosti pití ayahuasky včetně těch turistických, kdy si vás hned po příjezdu stáhnou do ayahuaskového centra, a zároveň i indiány, kteří přijedou z Jižní Ameriky a začnou cosi praktikovat. Problém je, že nikdo neví, co je ,malpractice‘, a co dobrý způsob práce,“ říká Tylš. Ano – kdo tohle dokáže přesně posoudit? Nakonec nezůstává o moc víc než záruka bezpečného prostředí, čistoty podávané látky a duševní i fyzické přípravy lidí, kteří o podání halucinogenu požádají.
V roce 2018 měl premiéru dokument Filipa Záruby Bufo Alvarius: The Underground Secret o nejsilnějším známém přírodním psychedeliku, tryptaminu 5-MeO-DMT, získávaném ze sekretu ropuchy coloradské. V Česku pak následovala vlna příležitostí pro zájemce o přímou zkušenost pod dohledem šamana původem z Kolumbie a jeho pomocníků. Výzkumný tým Národního ústavu pro duševní zdraví několik takových rituálů monitoroval a v únoru 2019 vydal varování před užíváním „žabí medicíny“ v souvislosti s dodatečným podáním tzv. rapé, neboli směsi tabáku a dalších bylin, u níž nebylo jasné, jestli se tak stalo se souhlasem účastníků rituálu. Doktor Tylš se s tímhle šamanem setkal a: „Nezdálo se, že by ho znepokojovalo například těhotenství či předchozí psychóza. Samozřejmě rapé asi používá pouze někdy, což je nebezpečná praxe ve chvíli, kdy jsou snížené reflexy. Bizarnost celého procesu akcentuje informace, že používal k ,návratu‘ subjektů do běžného vědomí také paralyzér.“
Mluvili jsme s mužem, který se takového rituálu zúčastnil pár měsíců po varování NÚDZ. Každý účastník dostal čtrnáctistránkový podrobný dokument, jak se po psychické i tělesné stránce na obřad připravit, a náš žabí dobrodruh si na podání rapé nevzpomíná. Zato si vzpomíná na zjevení příčin svého alkoholismu.
Vypustit duševní žumpu
„Bylo nás osm, v místnosti s matracemi někde na jihu Čech. Šaman po nás chtěl formulování záměru a pak nadrcené krystaly zapálil ve skleněné dýmce – měli jsme se dvakrát zhluboka nadechnout a vydechnout. Při třetím nádechu jsem dostal do pusy skleněnou trubičku s dýmem a ještě před dodechnutím jsem byl jinde. Podle zápisků, které jsem si udělal bezprostředně po zážitku, se dělo tohle: Hudba zleva doprava, tisíce světelných šestiúhelníků s barevnými okraji – přelévá se to prostorem ze všech stran a všude. Cítil jsem, jak se tomu bráním. Viděl jsem, jak horečnatě stavím zeď. Sám před sebou!!! Procitám a uvědomuju si, že se celý život chráním. Sám před sebou. Pak se obejmu. Uvnitř hrudníku cítím objetí. Po tak dlouhé době. Chci jít ještě jednou…
Po prvním několikaminutovém zážitku jsem cítil, že se o toho malého kluka nemusím bát, ale říkal jsem šamanovi, že nevím, co si s tím počít. Doporučil mi, abych hodinku počkal a pak to zkusil ještě jednou. Podruhé mě to vzalo dál – jako by to na první pokus ukázalo to příjemné finále všeho, ale pak odkrylo karty, které si nosím v sobě: to objetí nebylo jen já x já, ale vytoužené pohlazení od otce. Cítil jsem, jak mám celé břicho plné sraček od něho. Řval jsem na něj, že ho nenávidím, že jsem taky člověk a všechny sračky vypustím, ale cítil jsem strach to otevřít. Trochu jsem odpustil, ale asi ne všechno.
S odstupem jsem si pak uvědomil původ svého alkoholismu – otec si ze mě udělal duševní záchod a já se to tím chlastem snažil spláchnout. Během čtvrt roku po zážitku se mi ten stav dvakrát objevil spontánně, ale zpanikařil jsem a bránil se tomu. A co to celý změnilo? Pro mě nic moc. Jako by mi někdo ukázal, kam si mám svůj problém jít vyřešit, ale – já se prostě bál to udělat.“
Intoxikovaně splaské ego
Strach je někdy na místě a respekt vždycky. Ze zásadních životních rozhodnutí a zvlášť ze setkání s psychedeliky. Přes rozsáhlou sbírku vědeckých studií i osobních zkušeností uložených v encyklopedii lidstva o jejich fungování stále nevíme dost. Stejně jako o fungování lidské psyché a samotného mozku, který v metaforických představách spojujeme s principy nejvyspělejší techniky své doby.
„Dnes se na mozek díváme jako na velké množství vzájemně propojených sítí,“ vsvětluje Tylš. „A jedna z nejdůležitějších, defaultní síť – známá jako DMN – ovlivnitelná meditacemi a psychedeliky je aktivní, i když mozek zdánlivě vůbec nic nedělá. Když výzkumníci měřili metabolickou aktivitu, zjistili, že když je mozek v klidu, sníží se jeho spotřeba energie jen o několik málo procent. Takže mozek něco řeší a my nevíme co. Ukazuje se ale, že je za tím tahle defaultní síť. Aktivita některých hlavních přepínačů a uzlů se snižuje mditací a přesně tohle dělají i psychedelika.
Jedna z hlavních teorií mozku řeší, jak míra chaosu a vyhodnocování signálů souvisí s aktivitou téhle defaultní sítě. A to, čemu říkáme ego, umisťuje do zadního cingula, což je část defaultní sítě, kterou protékají informace zleva doprava. Viděl jsem studii, kde tohle jádro je oproti kontrolnímu vzorku populace strukturálně menší u lidí, kteří mají za sebou více než sto rituálů s ayahuaskou. Což mohou zlé jazyky interpretovat, jako že je to neurotoxické, zatímco jiní řeknou, že ti lidé už ego tolik nepotřebují, tak prostě splasklo. A teď si vyberte...“
Podobné otazníky čekají na každého z nás, kdo vpustí do těla látku schopnou pozměnit mozek – orgán, jemuž zatím tak docela nerozumíme. O to víc je důležité, abychom při osobním zkoumání psychedelik byli v bezpečí, jaké vytvářejí lékaři v Psyonu a podobných klinikách a poučených komunitách po celém světě. K tomu je nutné, aby nad aurou zábavných tripů převážila jejich schopnost rozšířit naši realitu směry, jež si za běžných okolností neumíme představit. Aby jejich použití kotvilo v respektu a nakonec možná i v běžném životě s požehnáním a dohledem lékařů. Protože jednu diagnózu máme všichni společnou: přes fantastické výsledky vědeckých výzkumů posledních desetiletí o nejdůležitějších otázkách života mnohé tušíme, o lecčem sníme, ale jistě nevíme prakticky nic.
Od Zlaté maliny až po svatbu s JLo: Ben Affleck v obrazech
Jak pařily celebrity v 70. letech?
Co si pustit na Netflixu v lednu 2023?
