Home  /  ESQUIRE MAN  /  Jordan Haj: Dnes to má chlap nejtěžší za celou historii lidstva

Jordan Haj: Dnes to má chlap nejtěžší za celou historii lidstva

Narodil se české matce a palestinskému otci v Praze, kde oba studovali medicínu. V deseti letech se Jordan Haj Hossein stěhoval do Izraele, ale v roce 2010 byl zpět, vystudoval DAMU, hrál ve filmech i seriálech. Dnes je úspěšným hudebníkem, otcem rodiny a Čechem.
17.10.2022
Text: Marek Hlava
Foto: Benedikt Renč

Kategorie: Art

Jordan Haj @jordanhaj

Muzikant, herec, režisér a scénárista

 Možná studoval herectví, ale dnes je to hlavně hudebník. Na českou scénu přinesl čerstvý vítr. Nejen svými skladbami, ale i skvělou prezentací, právem ocenovanými moderními klipy a samozřejmě, svým jedinečným hlasem a pěveckým výrazem.

Váš život je plný změn a zvratů. Zaujalo mě, že na Izrael máte celkem negativní vzpomínky. Proč?

Nene. Na Izrael ne. Na město Akko, kde jsem od deseti vyrůstal. Není v tom žádný světonázor, ani nic politického. Vadilo mi, že to je taková buranská díra na severu Izraele, což není nejvhodnější pro osobní rozvoj člověka, který má ambice zabývat se tvorbou kultury a umění. Kolem svých šestnácti, sedmnácti let jsem to pociťoval celkem silně. Z pohledu zvenčí je to ale krásný křižácký přístav spadající pod UNESCO.

V sedmnácti spousta už lidí tvoří, má za sebou první umělecké pokusy. Kde jste v takové atmosféře dokázal nasát kulturní podhoubí, kde jste získal umělecké základy?

Základy jsem dostal doma, jako asi každý. I když nepocházím z umělecké rodiny, moji rodiče byli doktoři. Ale moje smýšlení, umělecké směřování, hodně ovlivnil gympl. Sice jsem žil v Akku, ale každé ráno v sedm jsem sedl na autobus a odjel do nejbližšího kibucu (tyto dříve opevněné osady sehrály důležitou roli při vzniku státu Izraele, dnes v nich žijí společenství hospodařící formou kolektivního vlastnictví - pozn. redakce). To je takový izraelský přežitek socialistických vesnic, ale je tam nejlepší a nejsvobodnější školství v zemi.

Odjel jste tedy do rodné země své matky a zůstal jste tady. Považujete se už za Čecha?

Po třinácti letech v Praze se považuju za Pražáka. Nikdy se nemůžete spolehnout na to, co vám určí krev, život si musíte utvořit sám. A pro mě je realita, že rodinu a kamarády mám nyní zde. Češi jsou národ, kteří si rádi stěžují, ale netušíme, jak velkou svobodu tady máme.

Co vás víc bere? Hraní, nebo hudba? 

V posledních letech jste se více přiklonil k hudební tvorbě. Když hraju, ať už na place nebo v divadle, miluju to stejně jako vystoupení na koncertu nebo tvoření hudby. Ale hraní je bohužel strašně moc závislé na spoustě věcí, které neovlivním. Život herce je život castingů a konkurzů. A až na výjimky jednotlivců je to vesměs o čekání na dobrou a velkou roli, kde se může člověk vyjádřit. Zbytek je taková šmíra. Nebo to je jen o splácení složenek, člověk nějak vydělávat musí.

A u hudby je to jinak?

Samozřejmě. Tam jsem pánem své tvorby. A jelikož hudbu skládám i píšu, jsem zcela svobodný a je na mě, kolik toho udělám. A jestli a kdy budu aktivní. Proto jsem jí dal přednost.

Takže dnes už jste jen muzikant?

Ani herec, ani muzikant. Jsem tvůrce. Což je trochu odvážné, když jsem vlastně první umělecká generace v mojí rodině, ale je to pravda. Tohle dělat je mi souzené. Tak jak nedokážu v některých oblastech života fungovat, a to ani obstojně, v této oblasti mi to jde velmi dobře. Takže je mi to souzeno.

S vaší partnerkou Emmou Smetanou máte dvě dcery, Lennon Marlene a Ariel Avu, jak moc vás změnilo otcovství?

Pozvolně. Není to takové, jak jsem čekal: „Ode dneška jsem otec a život je jiný.“ Ale když se podívám na sebe předtím, než jsem měl děti a dnes, tak zjistím, že jsem jiný člověk. A především jiný muž.

Jak jiný muž?

Najednou je pro mě hrozně důležité vytvářet někomu, tedy dcerám, nějaký mužský obraz. Je důležité, aby měly tátu, kterého vidí v určitých situacích zachovat se určitým způsobem. Mohou vidět tátu sraba, tátu vyhejbačného, tátu, co neustojí konflikt, tátu, co neumí říct svůj názor, co si neumí dupnout, a nebo uvidí tátu, který to všechno umí.

Jaký by vlastně měl být muž 21. století?

Moderní muž by se měl dobře oblékat, být slušný a dostatečně feministický. Takže se mu může celkem snadno stát, že bude takový nijaký. To je obrovské téma a řeším to na denní bázi. Ve všech dnešních turbulentních genderových změnách a přehršli informací, které se na nás valí ze všech stran, se může muž ztrácet. Nechce vyznít jako macho, ani jako šovinistickej debil, zároveň chce dát najevo své mužství... Dnes to má chlap strašně těžké, nejtěžší ze všech chlapů za celou historii lidstva. Snaží se najít správný balanc, správné pojmenování, správnou úlohu vůči své partnerce, partnerovi. A budeme to muset řešit, protože dělat, že žádná úloha není, je špatně. Bát se být chlap, bát se toho, co to znamená, je cesta do pekel.

Čím je pro muže důležitá žena?

Jsem hodně feminní člověk, algoritmy chování přebírám spíš od žen než od mužů. Shledávám ženské uvažování v mezilidských vztazích je mi bližší než to mužské. A doufám, že to ze mě dělá lepšího partnera pro moji ženu.

Kde nacházíte vnitřní klid?

Při poslouchání audioknih. Moc nezapínám hudbu, když se chci uvolnit, potřebuju mluvené slovo - audioknihy, podcasty. Často jedu vědu, věci, do kterých moc nevidím, a zároveň mě fascinují. Jsem úplně blažený z toho, jak jim nerozumím. Hodně mě uklidňují třeba knihy o vesmíru.

Proč nemůžete poslouchat hudbu?

Hudbu mě baví dělat, ale když ji poslouchám, hned mě napadají nové věci, začne mi to v hlavě šrotovat a musím hodně přemýšlet. Neuvolním se a vy jste se ptal na uvolnění.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Láska. Láska našich dětí vůči mně a jejich matce, má láska vůči nim. Láska je v patových situacích jediné řešení.

Objednejte si předplatné Esquire

Předplatné

Doporučujeme

#man at his best