Je sobota dopoledne, jediná chvíle široko daleko, kdy se v nabitém kalendáři Petera Bebjaka povedlo najít několik hodin na rozhovor a focení. Sedíme v Libni v jedné z takových těch moderních kaváren, co si zakládají na tom, že vypadají strašně industriálně.
Místo není vybrané náhodou. Za rohem je Discoland Sylvie, místo, které znovu ožilo v národním povědomí díky seriálu Devadesátky. Ten Bebjak režíroval a dodal mu na české poměry velmi zajímavou vizuální podobu.
Působí příjemně. Klidně. A civilně. Což by nemusel. Vedle Devadesátek, které bourají žebříčky sledovanosti a po dlouhé době se staly televizní událostí pro opravdu velkou skupinu populace, má doma i dva České lvy za televizní série Spravedlnost a Herec a jeho filmografie je rozhodně delší než seznam partnerů Agáty Hanychové. Peter Bebjak prostě ví, co dělá, a dělá to dobře.
Děkuji, dobře.
Všechny příběhy mají svůj mustr, svoji kostru. Pohádky, příběhy o lásce i detektivky. Ale vždy je důležité, jaké vztahy se tam nacházejí, jaké postavy, jaké motivace, jaké detaily. Čím jsou hrdinové výjimeční, čím jsou zvláštní. A to všechno pak dotváří příběh, nebo když se ptáte konkrétně, tak tu kriminálku, tak, aby byla výjimečná. Takže ano, vždy je to nový příběh.
Na škole. Studoval jsem v Bratislavě na Vysoké škole múzických umění. Nejdříve loutkařinu, potom herectví a potom filmovou režii.
Nejlepší bylo, že jsem byl mladý. A nejhorší vlastně byla bizarnost té doby. Ale to mi došlo až zpětně. Ale jsem rád, že už ji máme za sebou.
Když se dělá dobová věc, vždycky je důležitý architekt a kostýmní výtvarník nebo kostýmní výtvarnice, kameraman. A s nimi musíte ten prostor udělat věrohodný. Nejde o to, abychom si tam ujížděli na detailech a narvali tam všechno, ale aby to působilo autenticky, aniž bychom na to museli upozorňovat. Nechcete urazit lidi, kteří si chtějí všímat detailů, ale důležitý je vždycky celek. Ale jinak s Devadesátkami byla práce jako s jakoukoli jinou dobovkou. Dneska už skoro nenajdete panelák, který by nebyl zateplený nebo barevný. A to nemluvím o komparzu, který jsme museli oblékat do dobového oblečení. Plus točili jsme během covidu-19, začínali jsme v březnu 2020, pak jsme natáčení přerušili do června... S tím vším se potýkáte.
Ani ne. Je to pořád fikce. Vycházíme z Případů 1. oddělení, je to vlastně prequel, ale i tam to byly postavy, které se jen inspirovaly skutečnými kriminalisty. A teď jsme si řekli: Jak by ty postavy vypadaly dvacet let zpátky? Takže policajt, kterého hraje v 1. oddělení Bolek Polívka a tady Martin Finger, má v Devadesátkách pořád ještě energii, je zarputilý a nasraný na to, že tím, že přišla svoboda, přišel i zločin, který se dostal mimo kontrolu.
Ne. To jsme neřešili. Nedělali jsme dokument. Tohle Bebjak řekne zcela rezolutně. Rozhodně si na něj nepřijdete s pokusy „uvařit ho“ na dobových nesrovnalostech.
Dělám jiné věci než detektivky. Třeba teď jsem na Slovensku režíroval televizní film Jozef Mak, což je adaptace klasického románu, který se odehrává na přelomu 19. a 20. století na slovenském venkově. A pro ČT teď připravuju vánoční pohádku.
No, ovlivnilo mě víc lidí a událostí. Určitě to, že mě vzali do loutkového divadla v Banské Bystrici po prvním neúspěšném pokusu dostat se na vysokou. A tam mě ovlivnilo mnoho lidí, kteří tam tehdy byli. Ať už herci nebo režiséři. Protože mi otevřeli svět, který jsem neznal nebo nevnímal. Najednou jsem zjistil, že se dá povídat dlouhé hodiny o filmu, že se dá rozebírat a analyzovat divadelní hra nebo herectví. A to byly pro mě úplně nové obzory. A pak už to jsou vždycky lidé, kteří mi nějakým způsobem vstoupili do života.
Nejdůležitější je vždycky ty herce najít. Castingová režisérka Mirka Hyžíková našla společně s Michalem Reitlerem a dalšími lidmi fakt skvělý casting. A když máte skvělý casting, pak už jen dáváte pozor, aby tam pořád byly významy, které tam já vidím nebo vnímám. Ale u dobrých herců nemusíte režírovat. Usměrnit, poradit jim, dohodnout se s nimi? To ano, ale to je tak všechno. Od začátku rozhovoru Bebjak klade velký důraz na to, aby zmínil co nejvíce filmových profesí a konkrétních lidí, kteří na Devadesátkách pracovali. Sympatické.
Já jsem předpokládal, že to bude úspěch, ale ne až takový. Věděl jsem, že ta látka je dobrá, že je věrohodná, což Josef Mareš jako scenárista umí. A také jsem věděl, že tohle je něco, co lidi tady v Česku zajímá. Šlo jen o to, natočit to uvěřitelně.
Asi vytvořit dílo, které by bylo divácky atraktivní a mělo v sobě nějakou přidanou hodnotu, nějakou artovost, chcete-li. Ale to je svatý grál, který neustále hledám.
Když jsem byl mladý, často jsem dělal to, že když se mi film líbil, tak jsem ho dokoukal, vyšel z kina a šel na něj okamžitě znovu. Takhle jsem třeba viděl třikrát za sebou v jeden den Přelet nad kukaččím hnízdem. Byl jsem vyloženě filmový maniak. Ale obecně mám rád například Kubrickovy filmy, takže třeba Shining jsem viděl mockrát. Ale miluju i zombie filmy – Světová válka Z je z mého pohledu skvělý film. Četl jsem i knihu, která je úplně jiná.
Zatím to vypadá, že alespoň na Slovensku zabil kina covid. Lidé si zvykli, že mohou hodně věcí vidět doma a nemusí nikam chodit. Přitom kino má neopakovatelnou atmosféru. Ta velikost plátna a obrazu je nenahraditelná. Lépe se vcítíte do postav, které jsou velké. Jinak se tam i komponuje. Do kina se častěji točí záběry velkých celků, protože jsou monumentální, ale zároveň tam máte čas si všímat, protože plátno je velké. Navíc je tam efekt společného prožitku.
Většinou jsou to časové důvody.
Mě práce baví, je to moje hobby.
Ne.
DJ. To je kniha z devadesátých let na Slovensku. Příběh dýdžeje, který v tomhle období hrál po klubech na Slovensku a potkával se tam s mnoha proslulými i nechvalně proslulými lidmi. Když jsem se Bebjaka zeptal, zda četl knihu z pracovních důvodů, jen se pousmál a nechal to bez odpovědi. Ale nějaké vlastní slovenské Devadesátky jsou zjevně také ve vzduchu.
Nevím název. Protože podcasty mi pouští můj přítel Andrej. Ale bylo to o umění, o obrazech... Andrej Dúbravský, Bebjakův partner. V tomhle rozhovoru nepadne jeho jméno naposled.
Smrti.
To není pravda. Podívejte se: Jiří Menzel. Ten hrál hodně. Nebo Juraj Herz. Takže ne – máte režiséry, které hrát prostě baví. Nebo jinak přistupují k herectví. A najdou si v něm něco svého.I Kusturica přece hrál.
Velký. V Česku je to oblíbený žánr, který je tu velmi rozvinutý a pořád se vyvíjí. Hledá nové postupy pro upoutání diváka. Na Slovensku se kriminální seriály moc nedělají. Respektive ne ty čistokrevné. Musí být vždycky spojené s něčím dalším – soukromím, emocemi nebo tak.
Těch je víc. Zbožňuju filmy Charlieho Chaplina nebo Bustera Keatona. Jsou to němé grotesky, ale už tehdy do těch filmů dostali moderní kinematografické postupy. A to měli k dispozici jen obraz. Pak mám rád 60. a 70. léta. Tehdy se narušily tradiční postupy, což je něco, co mi přijde zajímavé.
Zodpovědnost.
Jsou to pohádky. Většinou dobro zvítězí nad zlem a zlo je potrestané.
Ráno, když jsem si volal s přítelem. To je člověk, který mě umí rozesmát.
Když jsem viděl práci kostýmní výtvarnice Andrey Králové, tak jsem si myslel, že jsem nosil asi vlastně všechno z toho. To byla děsná móda. A dost mě překvapuje, že se k ní mladí teď vrací. To je přece strašný na to koukat. Ty materiály, barvy, střihy... Vůbec to nepomáhá lidskému tělu k tomu, aby bylo nějak zajímavé.
Neměl jsem žádnou takovou. Já většinou nečtu žádné reakce na ČSFD.cz nebo jinde. Tam se většinou nedozvím nic, co by mě mohlo nějak zajímat.
Postarat se sám o sebe.
(Smích) Nevím.
Piju kofolu. A to vím, že bych neměl.
Duna.
Já piju víno. Takže asi do Bokovky. Tam se mi vždycky strašně líbilo. A teď je zima, takže nějaké dobré, těžké červené. Ale já už tři roky nepiju. Takže nevím, zda by vás to bavilo... (Smích)
Svého přítele. Kočku. A tu druhou kočku. Bebjak v rozhovoru odpovídal slovensky. A musím říct, že jeho originální odpověď „Mojho frajera. Mačku. A tu druhú mačku.“ zní daleko víc autenticky a líp. Tak ji dám alespoň sem.
Že si jí nevážíme. Máme ji za méně konkurenceschopnou, než ve skutečnosti je.
Bože můj! Asi před týdnem.
Neuvažoval. Zvykl jsem si tady a jsou tu lidé, kteří jsou pro mě důležití.
Svého přítele. Ale já ho nevlastním. To nemůžu říct, ten by mi dal. Takže nevím. Ale mě obecně zajímají spíše lidé než věci.
Dávno. To bude tak tři roky zpátky a bylo mi zle...
To nevím. A nevím, jestli to chci vědět. Ale doufám, že je to něco pozitivního.
Jsou dvě fáze, kdy jsem nervózní. Když se má začít, ten první den. A pak těsně před premiérou.
To bych si musel promyslet. Já nemám rád, když to ty postavy mají v sobě. Oboje. Baví mě, když jsou kladné postavy vystavené temným myšlenkám, a když má zloduch svoji dobrou chvilku.
Jakým způsobem mluví, jak se tváří a jak vnímá.
Dobrou knihu.
Když řeknu Ferrari, tak mě Andrej zabije. Ale Ferrari.
Boty.
(Smích) To je těžké. Ale Rytmus.
Fincher.
Belmondo.
Ani jedno.
HBO.
To je jasné. Vedle Kubricka. Ale i vedle Chaplina by to bylo skvělé. Nebo vedle Ejzenštejna. Ani bych nemluvil. Jen poslouchal.
Víno.
Že musím žít ekologicky. Že musím myslet nejen na to, co prospívá mně, ale i co prospívá světu.
Netancuju.
Žít tak, aby svého života člověk nelitoval.
Většinou výtvarné umění. Teď jsme byli v Paříži na několika výstavách, to bylo hodně emocionální. Ale já mám hodně rád i Andrejovy obrazy, ty mě dokážou pohnout dost.
Zajímavé... Hmmm... Určitě by to byl nějaký historický film. Protože mě vždycky strašně baví, když přijdu na nějaké historické místo představovat si, jak to tam vypadalo dřív, jací lidé tam byli a tak. Ne, jak se to dostalo do učebnic, ale jak to opravdu bylo. Ale to se netýká vyloženě filmu.
Hmmm... Jo, už vím. Schůzku s velbloudem. Ta mě teprve čeká. Strávíme spolu asi tři hodiny. Představa, jak si Peter Bebjak někde v zoo povídá tři hodiny s velbloudem, mě rozesmívá ještě několik dní po absolvování tohoto rozhovoru.
Je rozdíl mezi hercem a členem štábu. Herci se snažíte pomoct, dát mu nějaké východisko k tomu, udělat věci jinak – tedy tak, jak chci já. A v rámci štábu si to většinou udělám sám. Nebo to udělá někdo tak, jak já chci.
To, co mám rád, tak to dělám.
Místa většinou nejsou divná. Spíše situace. Octnete se na párty, na které vlastně nechcete být, probudíte se někde, kde jste to nečekal...
Spoustu z nich už někdo udělal. Toužil jsem třeba točit Betonovou zahradu Iana McEwana. Mám rád ten příběh i tu náladu.
Kouknu se na mobil.
Na schůzku s producentkou.
Ale ano, pořád.
Zákaz bradavek na Facebooku a Instagramu se začíná kymácet
Single Living je důvod k oslavě - s našimi tipy proti osamělosti to tak zůstane
Bude rok 2023 rokem generační výměny v módě?