BEN GORHAM: Pouť do neznáma

Jak se dnes máte?

Skvěle. Hlavně: opět cestuju. Po roce a půl stráveném doma je to minimálně hodně zajímavý pocit. A upřímně řečeno podle toho budu muset znovu zkalibrovat celý svůj život. Rodinu i svou profesní základnu mám sice ve Švédsku, ale po mnoha letech to bylo poprvé, co jsem tam v kuse strávil takovou dobu – což bylo dobré i špatné zároveň. Švédsko se k pandemii rozhodlo přistoupit jinak než většina ostatních zemí. Neměli jsme žádné lockdowny, nenosili jsme roušky, Za mě to představovalo jedno z velkých nezavřeli jsme školy. Takže je naše zkušenost diametrálně odlišná od té, kterou si z tohoto období odnese zbytek světa. Ze začátku umírala spousta lidí, ale během roku, roku a půl se nám pravděpodobně podařilo dosáhnout určité úrovně imunity. S manželkou jsme onemocněli zhruba před rokem. Většina mých přátel covid-19 také měla. A postupem času se z toho vytratila ta dramatičnost.

Čísla nakažených u nás v Česku znovu rostou. Jak je to ve Švédsku?

Už to jednoduše neřešíme. Covid samozřejmě dál existuje. Ale když je někdo nemocný, tak prostě zůstane doma, stejně jako by zůstal doma, kdyby měl běžnou chřipku. Nemluví se o tom. Lidé v rizikových skupinách jsou naočkovaní, takže nikdo neumírá a nemocnice se nepřeplňují. Rovnováha byla nějakým zpusobem znovu nastavena, a tak ve Švédsku zase žijeme jako před pandemií. Osobně jsem přesvědčen, že ten vývoj bude ve zbytku světa podobný, jen to bude trvat o něco déle. Samozřejmě, že měl člověk nejprve strach z neznámého. Já jsem se v tomhle ohledu ale vždy snažil zůstat maximálně racionální. Když se podíváte na statistiky úmrtnosti a srovnáte je s každoročními vlnami chřipek nebo autonehodami, zjistíte, že na tom vlastně nejste tak špatně, jak by se kupříkladu z médií mohlo zdát.

Zmiňoval jste strach z neznámého. Bylo zajímavé sledovat, co všechno ruku v ruce právě s onou mediální masáží během pandemie způsobil.

Za mě to představovalo jedno z velkých zklamání posledních let. Muset tohle jako dospělý člověk, který během života dosáhl jistého povědomí, sledovat, bylo hodně složité. Určitá média, určití politici předváděli věci, o kterých jsem si skutečně nemyslel, že jsou možné. A na druhou stranu byli lidé, o nichž jste se domníval, že mají moc, najednou zcela bezmocní. Takže bych řekl, že od toho všeho odcházím s velkou dávkou skepticismu k tomu, kdo a jak věci řídí a jaké zásadní pravdy jsou nám médii servírovány. Vidíme jen jednu verzi světa, verzi, jež je ovládaná penězi, velkými společnostmi, algoritmy a reklamou. Snažím se o těchto věcech moc nepřemýšlet, protože kalí mou mysl, ale zároveň je dnes vnímám víc než kdy jindy.

Říkal jste ale, že poslední dva roky strávené ve Švédsku měly i své výhody... 

Samozřejmě. Každý den jsem například mohl odvézt do školy své dvě dcery a znovu je odpoledne vyzvednout. Měl jsem příležitost být každý den manželem. Dostat se do potíží, protože jsem nevynesl koš, a ne proto, že musím zase letět do Paříže na schůzku do Ritzu. Jsem za tuhle příležitost velmi vděčný. Občas mám pocit, že covid-19 svět sice rozdělil, ale lidi sblížil. A jak to bude dál? Uvidíme. Lidská nátura je pro mě zajímavá v tom smyslu, že jakmile ji konfrontujete s nějakými zásadními událostmi nebo nepřízní osudu, okamžitě má jasno o tom, co je v životě skutečně důležité. Následně je ale naprogramovaná, pravděpodobně evolučně, na to velmi rychle opět zapomenout. Zřejmě jde o určitý mechanismus přežití. Bude tedy zajímavé sledovat, jak dlouho nám tento stav vydrží, než se všichni vrátíme zase do těch starých kolejí a budeme cestovat a konzumovat, jak jsme byli zvyklí.

Byredo letos slaví patnáct let od svého založení. Zajímalo by mě, jak se v průběhu let změnily vaše priority? 

Přemýšlím teď – a možná je to symptom stárnutí – mnohem víc o zdraví. Například o přerušovaných půstech a stavu vědomí, kterého člověk skrze ně může dosáhnout. A také o čase. Jako rodič si čas uvědomujete úplně jinak. Rychlost, jakou děti před vašima očima rostou, je strašidelná. Před pár týdny jsem svou dvanáctiletou dceru vzal poprvé s sebou do Paříže. Chtěl jsem jí ukázat něco jiného. Vzal jsem ji na přehlídku Ricka Owense. Doprovázela mě na večeře, kde vedla dospělé řeči s dospělými. Dokonce jsem ji vpašoval do nočního klubu. Bylo ohromující pozorovat ji v tomto novém kontextu a vidět, že se v něm najednou pohybuje zcela přirozeně.

Jak říkáte, je neskutečné, jak rychle děti rostou...

Snažím se neustále si to připomínat, abych o něco nepřišel. A samozřejmě jsem vděčný za cestu, kterou jsme ušli společně s Byredem. Ve smyslu toho, co se nám podařilo vybudovat. Ale – a to především – také za to, jak moc si lidé našich produktů váží po citové stránce. Byť jsem si samozřejmě vědom toho, že zboží, jež vyrábíme, je součástí průmyslu s luxusem a zapadá do současné představy o kráse, módě a umění, tak opravdu pevně věřím, že naše zákazníky oslovuje i po emoční stránce. Dělá je šťastnějšími a pomáhá jim sdílet vzpomínky. A přeto, že se teď vystavuji nebezpečí, že budu znít jako nějaký účastník soutěže krásy, tak řeknu, že dnes mnohem častěji než dřív přemýšlím nad tím, jak udělat svět lepším. Sám za sebe, ale i v rámci své značky. Vše vždy začíná u mě, ale brand pro mě v těchto věcech vždy představoval skvělého parťáka. Je to platforma pro mé nápady a současně spleť důležitých kontaktů a kamarádů.

A jakým směrem by ta pouť měla jít?

Upřímně? Nemám ponětí. V posledních letech se ze mě stal tak trochu dobrodruh. Věřím totiž, že je v přírodě ukryta spousta odpovědí. Nebo lépe řečeno ve stavu mysli, který nastane, když za moderním světem zabouchnete dveře a vyrazíte do neznáma. Takže teď často přemýšlím o tom, jak lidi dostat víc ven. Se vším tím, co se právě děje v digitálním prostoru, by měl na důležitosti získávat i ten protipól. Neodsuzuji technologickou evoluci, dokonce si ani nemyslím, že musí být nutně špatná. Ale věřím, že v životě potřebujeme i onu surovou tělenost. Je v nás hluboce zakořeněná a měla by s tou neodvratnou kyber budoucností jít společně. Našim životům dává rovnováhu a naší mysli klid.

Zejména v době, kdy se na nás řítí Zuckerbergův Metaverse, bude takový protiklad zapotřebí.

Během pandemie začali mí kmotřenci velmi intenzivně hrát online videohry. Evoluce byla vždy neodmyslitelnou součástí Byreda. Schopnost zůstat za všech okolností relevantní je klíčovým prvkem našeho úspěchu. Takže se neustále snažím pochopit mladé lidi. Snažím se z jejich chování odečíst, jakým směrem se bude vyvíjet kultura a kam západní svět vlastně směřuje. Začal jsem tedy hrát s nimi. Celé noci. Call of Duty. S počítačovými hrami jsem sice vyrůstal, ale rychle jsem pochopil, že jsou jejich současné online verze s integrovanou sociální složkou o něčem úplně jiném. O něčem velmi návykovém. Jde o novou formu mezilidské interakce. Naneštěstí jsem vzápětí zjistil, že nejsem jediný muž středního věku, který tráví večery u monitoru. Takže teď po nocích skáču z letadel se třemi kamarády z dětství.

Takže pořád hrajete?

Ano, pořád hraji.

Nedávno jsem poslouchal podcast Joea Rogana s adiktoložkou Annou Lembke. Rogan v něm zmiňoval, že videohry patřily k jeho nejsilnějším závislostem... 

Nedivím se mu. Je to něco, co může snadno vymazat hodiny a dny vašeho života. Zavede vás to na místo, kde čas neexistuje. Na místo, kde vaše vjemy fungují na nejvyšší možné úrovni a endorfiny přímo stříkají. Na druhou stranu – a to je to, co jsem zmiňoval před chvílí –, stejně to mám například se surfováním. Když se vydám na moře, nepřemýšlím nad novými strategiemi ani nad lepšími produkty. Čelím rozmarům přírody a při tom se snažím zčásti přežít, zčásti vyniknout. Těžko říct, zda si mozek u toho odpočine, rozhodně ale nemusí myslet na to, na co myslel posledních dvanáct hodin. U videoher, sociálních médií a spol. je to o to víc fascinující, že nás dokáže tak zásadním způsobem ovlivnit něco...

...co nedávno ještě vůbec neexistovalo.

Přesně tak. A díky bohu, že tehdy – v době mého mládí – internet neexistoval. O to víc se ale dnes musím snažit, a mé děti by vám asi teď řekly, že to očas trochu přeháním, pochopit, jak tohle všechno vnímají mladí lidé. Je to má práce. Pro kreativce je tohle denní chléb. Musí být. Jen se podívejte na čísla všech těch přicházejících generací. Nespočet mladých konzumentů co nevidět dosáhne dospělosti. To jsou lidé, kteří svět vidí skrze úplně jiné oči než my. Mají zcela odlišné touhy, chápání, návyky. Ani byste nevěřil, jak moc si dnes velké značky lámou hlavu nad tím, jak se na ně napojit.

Schopnost jít s dobou, zůstat relevantní, je přitom zapsána hluboko v DNA Byreda. Jak to děláte?

Myslím si, že jde hodně o zvědavost, otevřenou mysl, ochotu učit se a o jakousi elementární potřebu věci pochopit. A samozřejmě: chcete-li někomu porozumět, musíte s ním trávit čas. Já mám kolem sebe spoustu mladých lidí. Kamarádů, ale i spolupracovníků. Zaměstnáváme řadu mladých kreativců. Podle mě to má obrovskou hodnotu. Pracují u nás na všech úrovních – není to tedy tak, že bychom se ve firmě rozdělovali na dospělé a děti. Neutuchající snaha pochopit, co se kolem nás děje, je však v tomto ohledu asi tím nejpodstatnějším nástrojem.

Kolik lidí Byredo dnes vůbec zaměstnává?

Ve firmě takových 500 lidí. Máme dnes kanceláře v New Yorku, Paříži, Londýně, Stockholmu, Berlíně, Šanghaji a Tokiu. K tomu zaměstnance našich butiků. Je to hodně lidí, což s sebou přináší řadu výzev. Zejména, když se bavíme o evoluci naší společnosti. O budování a udržování firemní kultury. O vizi budoucnosti. Já si můžu hovět ve své jeskyni a hrát hry. Ale chápou mí zaměstnanci, proč je to důležité? Po patnácti letech tak dnes mohu s klidným svědomím říct, že pracuji stejně tvrdě jako na úplném začátku.

Jak vlastně vypadá váš den?

Chcete slyšet, jak vypadá můj ideální den? 

Ne, ten neexistuje. Váš běžný den.

Vzbudím se, hodím děti do školy. Jdu cvičit. A pak rovnou do svého studia. Tam jsem maximálně soustředěný. Nechodím na obědy. Vlastně se snažím studio vůbec neopouštět. Několik hodin jsme v totálním pracovním módu. Poslední dobou je pro mě hodně důležité, abych byl každý den v šest večer doma a navečeřel se společně s rodinou. Je to totiž chvíle, kdy nikdo nevisí na telefonech ani iPadech. Sedíme všichni kolem stolu a bavíme se. Děti a dokonce i žena chodí spát relativně brzy. No a já pak pařím videohry.

Call of Duty?

Ano, teď pouze Call of Duty. A také jsem během covidu začal hrát golf, což je sport, o němž jsem si nikdy nedokázal představit, že bych se do něj jednoho dne pustil.

Přitom zrovna golf je ve Švédsku skoro národním sportem.

Pomalu všude na světě. Překvapilo mě, že během něj člověk vlastně rovněž dosáhne jakéhosi meditativního stavu, kdy je mysl zbavená všech v ten moment nepodstatných myšlenek. A také jsem zjistil, že se z nějakého důvodu basketbalistům na greenech docela daří. Praděpodobně díky koordinaci ruky a oka, která musí být u obou sportů na vysoké úrovni. Říkám to proto, že když jsem začal, tak jsem si vedl mnohem lépe, než jsem původně čekal, což mě motivovalo v golfu pokračovat. Z estetického hlediska se mi tenhle sport nikdy nelíbil. Jenže to se poslední dobou mění. Golf v uplynulých letech prošel zásadní transformací. Pustili se do něj umělci v Los Angeles, začali hrát lidé z módního průmyslu i řada basketbalistů a jeho tvář se pomalu mění. Začíná být cool. Zjistil jsem dokonce, že v Jižní Koreji existuje fenomén zvaný hypegolf. Mladí lidé tam vyrážejí na hřiště v tom nejlepším, co současný streetwear právě nabízí, a vytvářejí tak zcela nový styl.

Je to vlastně příklad toho, jak image dokáže změnit něco, co tu celou dobu bylo, člověk to ale nevnímal, protože to nevypadalo tak, jak by si zrovna přál.

A přesně to je podle mě klíčová ingredience úspěchu Byreda. V zásadě neděláme nic, co už někdo někdy neudělal. Jen jsme upravili kontext. Ano, děláme unikátní vůně, ale ve finále jsou to jen vůně. Jenže tím, že jsme vyměnili pozadí, lidé nás rázem vnímají jinak. Zní to šíleně, ale před námi si na něco podobného v parfémářském průmyslu nikdo netrofl. Příběhy byly pořád dokola ty samé, estetika také a vše se neustále točilo jen kolem smyslnosti a sexuality. V tomhle jsme inovátoři, a proto vynikáme.

Myslíte si, že by váš úspěch byl možný bez nástupu Instagramu a spol.? 

Digitální revoluce nám určitě pomohla. Byli jsme tehdy mladí a zvědaví a nebáli jsme se experimentovat. Na rozdíl od tradičních společností, jež se k internetu zprvu stavěly odmítavě. Ale úspěch jsme měli už před Instagramem. V začátcích pro mě bylo strašně zajímavé sledovat, jak se ten produkt začíná šířit. Dokud se mé parfémy prodávaly v buticích jako Colette v Paříži a Barneys v New Yorku, magazíny o nich psaly, což zapříčinilo, že je najednou chtěly nabízet i další obchody. Lidé z celého světa si je z Paříže a New Yorku začali vozit jako suvenýry a pak si je samozřejmě museli koupit i jejich přátelé. Spustila se lavina. Ten pocit, že můžu ve svém studiu ve Stockholmu vytvořit parfém a pak jej náhodou cítit na člověku někde v letištní hale v Los Angeles, pro mě tehdy byl přímo ohromující.

Zvenčí to vždy vypadá, že úspěch přichází přes noc. Ale mě by zajímalo, jak dlouho to skutečně trvalo, než jste váš parfém poprvé ucítil na někom v letištní hale v Los Angeles?

V tomhle ohledu jsem tak trochu rozdvojená osobnost. Často mám pocit, že o nějakém úspěchu nemůže být ani řeč. Že jsme vlastně pořádně ještě ani nezačali. Tenhle přístup je důležitý, protože mě nutí zůstat nepřetržitě ve střehu a zároveň mě žene kupředu. Jindy jsem z toho, co se nám v uplynulých patnácti letech podařilo, zase úplně paf. Třeba když potkám někoho opravdu známého, někoho, ke komu vzhlížím už od dětství, a on se jen tak mimochodem zmíní, že jsou parfémy Byredo už léta jeho nejoblíbenější. Nebo když sedím v první řadě na přehlídce Chanelu. To je tak bizarní. Já tady? Jak je něco takového vůbec možné? Někdy mám opravdu pocit, že došlo k záměně identity. Koneckonců, i když se na to podíváte zcela objektivně: O. K., podařily se mi nějaké věci. Ale má otázka zní: Proč je to sakra tak zajímavé?

A našel jste odpověď?

Pravděpodobně je to o určitém kouzlu osoby, která se nikdy nestala plnohodnotnou součástí celého toho módního průmyslu a spíš se nad ním tak nějak vznáší. V tom nebýt součástí něčeho je občas obrovská síla. Navíc vám to dodává jistou tajuplnost. To jsem pochopil hned ze začátku a pracoval jsem na tom. Nad svým image a především nad image Byreda jsem se snažil vždy držet absolutní kontrolu. Nikdy jsem například nedělal videorozhovory, protože je zpětně není možné upravovat. Naučil jsem se, jak se mám fotit, jak editovat články. Všechno to vždy bylo velmi promyšlené. Nic se nikdy nedělo náhodou. Dnes v Ritzu sedíme, protože tady bydlím. Už dřív jsem si tady ale domlouval schůzky. Měl jsem pocit, že mé tetování v tomhle prostředí velmi zajímavě vynikalo. Líbil se mi ten obraz. Nejprve bylo tedy budování image. Pak se z toho stala realita: bydlím v Ritzu v Paříži. A dnes už je to opět pouhá fasáda, která pro mě ve skutečnosti nemá zas až takovou hodnotu.

Stal jste se vlastní značkou...

Značka představovala to, čím jsem být chtěl. Pak jsem se tou osobou skutečně stal a v ten moment mě můj brand přerostl. Ale ta potřeba někým být pro mě v začátcích byla neskutečně důležitá. Šla neoddělitelně s velkou mírou ostražitosti. Nikdo by tehdy nemohl říct: Ale Bene, pojďme to udělat jednoduše, vždyť je to jen značka. Ne, ne, ne – bral jsem všechno osobně, jako by mi v ten moment říkali, že si mám třeba ostříhat vlasy. Obrovská citová investice. Pro mě tehdy bylo všechno otázkou života a smrti. Zaměstnáváte stovky lidí, v určitý okamžik jste si musel přiznat, že už na všechno sám nestačíte. Bylo to složité? Chvílemi dost. Přiznat si, že ta značka nejste vy a že když někdo cizí zasahuje do strategie Byreda, tak to není třeba brát osobně, vyžaduje spoustu sebevědomí, které přijde až s roky růstu. A samozřemě s týmem lidí, jemuž důvěřujete a který si nejprve musíte vybudovat a ověřit.

Jak důležitý tento vývoj v rámci celého toho procesu byl?

Lidé v mé firmě by vám asi řekli, že byl hodně důležitý. Za a) proto, že když jsem byl surfovat na Aljašce nebo někde lezl po horách, tak je to donutilo dělat samostatná rozhodnutí a nečekat při tom na můj souhlas. A za b) proto, že jsem se vracel s čistou myslí a srovnanými hodnotami. Dnes mi jde především o to, aby se lidé, kteří pro mě pracují, cítili dobře. Aby pochopili, že to, co děláme, je sice důležité, ale není to zas až tak důležité. Jejich životy jsou důležité. Jejich rodiny jsou důležité. Jejich mentální zdraví je důležité. Díky času strávenému v přírodě dnes vidím věci trochu jinak.

Po jaké cestě by se tedy společnost Byredo v kontextu toho, co říkáte, měla během příštích patnácti let vydat?

Jako každá společnost máme i my seznam věcí, které je třeba změnit, procesy, které je třeba vylepšit, a postupy, které je třeba lépe pochopit. To je asi standardní. Z hlediska dlouhodobé vize nad námi ale neustále visí moje obsedantní touha po dokonalosti. Pořád si myslím, že se z Byreda může stát jeden z velkých hráčů průmyslu s luxusem. Ale jinak. Reprezentováním jiné kultury a jiných emocí než současné velké značky. A toho nedosáhneme tak, že budeme přemýšlet nad tím, jak se stát většími, ale nad tím, jak vyprávět příběhy, jež se po citové stránce dotknout většího množství lidí. Musíme se snažit narušit současný systém a to, jak se věci dělají. Takže rozhodně nesměřujeme k žádné lepší výroční zprávě. Směřujeme spíš k nějakému nápadu – utopickému nápadu.

Je v módním průmyslu aktuálně nějaká značka, která vás inspiruje?

Je jich spousta. Obdivuji efektivitu velkých společností. Zejména, co se jejich komunikace týče, tedy konkrétně toho, jak pracují s médii a reklamou. To jsou například fasety podnikání, které původně nebyly součástí naší strategie a teď se stávají čím dál tím zajímavějšími. Inspirují mě značky jako Patagonia, jež nejsou za žádnou cenu ochotné uhnout ze svých zásad. Inspirují mě umělci, jejich pohled je vždy výjimečný a mnohdy geniální. Stále ještě věřím, že se jim nějakým způsobem podaří zachránit svět. A poslední dobou mě hodně ovlivňuje nostalgie. Možná je to krize středního věku. Přišel jsem o jednoho z rodičů a začínám se teď čím dál tím víc zajímat o to, odkud pocházím, co jsem všechno zažil a jaký to má vliv na to, kým jsem se stal. Vracím se do minulosti a všechny ty zážitky se nějak snažím přenést do mého dnešního života. Nedávno jsme například představili vůni Mumbai Noise, kterou vzdávám poctu svým předkům – rodičům a prarodičům.

Když hovoříte o Mumbai Noise, zajímalo by mě, jak proces vzniku takové vůně vlastně vypadá?

Je to chaotické. Obrázky. Příběhy. Poznámky. Místa. Zkoumám spíš nápady než konkrétní vůně. Někdy je to zcela abstraktní, jindy doslovné. Vždy s sebou nosím zápisník, protože se inspirace může ukrývat ve všem. Není to tak, že bych měl nějak jasně definovaný čas, kdy si sednu k psacímu stolu a řeknu si, že přesně teď budu kreativní. Tak to samozřejmě nefunguje. Koneckonců může i z rozhovorů, jako je tenhle, vzejít nějaké tvůrčí vnuknutí. Neustále si věci zapisuji a sem tam si vším znovu projdu. Když mě s odstupem času něco zaujme, může se z toho třeba stát náš nový projekt.

Jak dlouho takový proces trvá?

Měsíce, někdy roky. V rámci kosmetickeho průmyslu vždy musíte počítat také se zdlouhavými schvalovacími procesy. Ale mám i projekty, jež jsou rozpracované už léta, a nejsem schopný je dotáhnout.

Jak poznáte, že je parfém hotový?

Je to pocit – prostě to víte. Oproti módě, která je v rámci sezónnosti pomíjivá, máme ale tu „nevýhodu“, že neustále toužíme vytvořit něco nesmrtelného, něco, co bude mít potenciál přežít celé generace. Něco, co nemá datum spotřeby.

Někde jste řekl, že nikdy nevytvoříte parfém pro své dcery. Proč?

To bylo už dávno. Ale myslím, že by mě dnes k tomu ani nepustily. Vytvořily by si ho samy, anebo by mi alespoň úplně přesně řekly, jak má vonět. Příležitost něco takového udělat jsem zřejmě propásl. Jejich vůle už je příliš silná.

Zajímají se o to, co děláte?

Trochu, možná. Spíš to berou jako samozřejmost. Nezáleží mi ale ani tak na tom, aby se zajímaly o mou práci, jako spíš na tom, aby byly kreativní a ve své vlastní kreativitě sebevědomé. Sám jsem školu nedodělal. Naprostá většina mých úspěšných známých nemá vysokou školu. Nedávno jsem četl, že osm z deseti profesí, kterým se naše děti budou moct v budoucnu věnovat, ještě ani neexistuje. Podívám-li se na to, jak rychle se svět mění, jen stěží mohu věřit, že by dnes akademické vzdělání mělo stejnou hodnotu jako kdysi. Jediné, co umělá inteligence nebude umět napodobit, je lidská kreativita. Záleží mi tedy především na tom, aby mé dcery věděly, že mohou věci vytvářet a prostřednictvím kreativity vyjadřovat své nápady.

Jaký je váš přístup k otcovství?

Stejně jako každý otec mám patrně dvě tváře. Čas od času dokážu být velmi přísný, což je asi nějaký pozůstatek toho, jak rodiče vychovávali mě. Většinou se ale snažím tady pro ně prostě být. Ne jim říkat, co mají dělat, ale prostě být k dispozici, když mě potřebují. To je asi to nejdůležitější. A pak se snažím, aby pochopily, že jsou jejich životy důsledkem obětavosti jejich předků. Moje babička se narodila v boudě v Indii. Bez tekoucí vody, bez elektřiny. Ony jezdí o tři generace později na prázdniny na Maledivy. Rozhodně nechci, aby to vnímaly jako dluh, ale na druhou stranu by měly vědět, že moje babička, moje matka a nakonec i já jsme toho řadu obětovali, aby ony měly příležitosti, které jsme my neměli.

Co pro vás tedy dnes skutečně znamená úspěch?

Jsem bývalý profesionální sportovec, což je řemeslo, jehož základem je vizualizace. Na koš musíte střílet s vědomím, že do něj míč prostě spadne. Na hřiště jdete s tím, že vyhrajete. Do zápasu předem vstupujete jako vítěz. Tak jsem vyrůstal a to mi zůstalo dodnes. Svůj úspěch tedy nijak zvlášť neprožívám a nemám potřebu „odpočívat na vavřínech“, protože jsem ve své mysli byl úspěšný odjakživa. K Byredu jsem přistupoval úplně stejně. Selhání jsem si nepřipouštěl, protože jsem hluboko uvnitř byl přesvědčený o tom, že když do toho dám maximum, tak to bude fungovat. A zjistil jsem jednu věc: klišé jsou strašně podceňována, protože jsou většinou pravdivá. Dnes totiž vím, že úspěch samotný nemá žádnou velkou cenu. Cesta je vším. V tom, že lidé neustále o něco usilují, je krása. Kdybych se přestal snažit, přestal růst, přestal tožit, tak bych se pravděpodobně utrápil.