Bude rok 2023 rokem generační výměny v módě?

Je upřímně řečeno obtížné určit konkrétní rok jako přesný bod zlomu v generační kontinuitě několika společností, ale s jistotou můžeme určit rok 2023 jako rok, kdy se otázka nástupnictví stane nejvýraznější a nejviditelnější. Všechny v otázce nástupnictví předběhl Michael Kors, který si v roce 2019 vložil do kapsy jmenování čestným předsedou společnosti Capri Holdings, přenechal prezidentskou funkci a hodnost generálního ředitele Johnu D. Idolovi a po celoživotních velkých obchodních úspěších definitivně odešel na odpočinek.

Nová éra

V historických evropských firmách, jejichž vedení je spíše dynastické než všeobecně známé, se však vyskytují dva typy případů: ty, kde je téma nástupnictví tabu, a ty, kde se o budoucích krocích vedení hovoří transparentněji. Jestliže například u LVMH není jasné, které z pěti Arnaultových dětí nakonec usedne na prezidentský trůn, přestože právě nejstarší Delphine a Antoine mají největší manažerský podíl, a samotná BoF hovoří o nástupnictví jako o tabu, Prada jasně označila dědice v jediném synovi Miuccii Pradě a Patriziu Bertellim; stejně tak Brunello Cucinelli se svými dvěma dcerami Carolinou a Camillou.

Jiní oboroví velikáni, jako François-Henri Pinault nebo Remo Ruffini, se k tomuto tématu nikdy nevyjádřili, protože jim je o deset let méně, než aby o tom museli začít přemýšlet, zatímco skupina Mayhoola, spojená s katarskou královskou rodinou a zejména s šejkem Moza bint Nasserem Al-Missnedem, se zdá být pevně vedená a solidně usazená ve stínu mrakodrapů v Dauhá. Nicméně je zřejmé, že jsme dospěli do bodu, kdy generace, která na konci minulého století vytvořila tyto megainstituce, jež třímají současný módní průmysl, začíná přemýšlet nebo se alespoň vyrovnávat s myšlenkou na svůj odchod do důchodu - a s nimi skončí i dosavadní styl podnikání a zejména samotné chápaní módy.

Jestliže to, co bychom mohli nazvat generací zakladatelů, vybudovalo během desetiletých tvůrčích etap řadu impérií, zrodil se s nimi také současný status quo módního průmyslu, systém tvořený hlubokou nerovnováhou a především agresivními i málo udržitelnými obchodními praktikami. Za demokratizací módy, maximální komercionalizací a centralizací luxusních značek a za samotným modelem vývoje tolika dnešních značek stojí právě ti generální ředitelé, nad jejichž počínáním se dnes vznášejí pochybnosti a skepse: to, že se móda v kontextu divokého konzumerismu stala extrémně komerční, standardizovanou a vzdálenou původním hodnotám řemeslné zručnosti a nekompromisní kvality, není žádným tajemstvím.

Mnozí naříkají nad poklesem kvality luxusních výrobků, jiní nad cenami, které se nyní vyšplhaly za jakoukoli myslitelnou hranici, další poukazují na generální ředitele jako na pomyslnou brzdu, která brzdí fantazii nové kohorty mladých kreativních ředitelů a návrhářů, zatímco všichni naříkají nad systémem, který se obohacuje na úkor zemí s rozvíjející se ekonomikou a životního prostředí - že generační obměna v prezidentských kancelářích značek může tento systém od základu změnit, není jisté, ani to není samozřejmé či snadné, ale může to být proveditelné. Úkolem nové generace bude koneckonců udržet to, co vybudovala ta předchozí, a možná to ještě vylepšit.