Bude rok 2023 rokem, kdy se definitivně zbavíme trendů?

Když se v minulosti rozšířil nějaký trend, byl obvykle spojen s konkrétní subkulturou, která fyzicky existovala: například skateboardisté a punkeři byli kontinuálními kulturními hnutími a jejich uniforma byla derivátem této kultury a životního stylu, který z ní vyplýval; pokud se naopak v roce 2022 mluvilo o módě Regency nebo Dark Academia, bylo to jen proto, že tolik lidí sledovalo určitý televizní seriál - něco mnohem více alegorického a méně trvalého. Spíše než trendy představují tyto různé estetiky stylistické škatulky či regály, které tu již byly dříve, a proto přepracovávají minulost, přetiskují ji a rozdělují pro snadnější konzumaci, ale bez opory v realitě. V podstatě je to jako hrát maškarádu na různé postavy nebo kulturní archetypy, které zůstávají zaměnitelné, odpojené od širšího kulturního diskurzu, a proto nejsou schopny se smysluplně uchytit v kolektivním vědomí.

Například estetika Coastal Grandma je výsledkem moodboardu plného fotek filmů Diane Keaton a Nancy Myers: není to ani tak trend, jako spíš skutečná značka nebo název, který bychom mohli dát kostýmu - neodráží nic nového. Tato neurvalost a iracionalita, kterou lze aplikovat na spoustu dalších mikrotrendů, pomáhá možná na jedné straně prodávat masám a v krátkodobém horizontu, ale hrozí, že unaví lidi, kteří utrácí opravdu ve velkém a kteří jsou zároveň klientelou, o niž se dnes mnohé luxusní značky snaží. Jiné širší trendy, jako je Y2K nebo gorpcore, mají tendenci trvat jeden, maximálně dva roky, možná se nakonec úplně nevyčerpají, ale přesto se zcela vyprázdní a přestanou být skutečnou novinkou.

Ale byl opravdu rok, kdy nebyly žádné trendy? Ano, možná více než jeden. Před explozí sociálních médií a před streetwearovou mánií, která dala módnímu průmyslu jeho současné uspořádání (dropy, limitované edice, kolaborace, influencer marketing a tak dále), tj. na začátku 10. let, byla obecná estetika toho, co se objevovalo v módních kampaních, jednotnější a stabilnější. Při procházení starých pánských kampaní z doby před deseti lety lze sice vidět, jak byly vzhledy konzervativnější a v některých ohledech předvídatelnější než dnes, ale také to, že tytéž vzhledy byly součástí relativně stálé pokračující estetické linie ve srovnání s (ne nutně negativním) chaosem produktů a stylů, který vidíme dnes.

Dokonce i styling editorialů v časopisech například zahrnoval full brand looky, které nemusely nutně kopírovat looky z přehlídkových mol, a nepatřily tak do narativu řízeného značkou. Tehdejší kampaně Louis Vuitton nebo Gucci byly jistě nudnější, nicméně měly také kvalitu, která je nekrystalizovala do konkrétního roku nebo sezóny. Byly zjevně odrazem světa, který si ani náhodou nepředstavoval, že se jednou bude diskutovat o diverzitě a genderlessness nebo že zákazník luxusního zboží bude dostatečně mladý na to, aby nosil mikinu s kapucí, a také mnohem starší a tradicionalističtější módní klientely. Tehdejší prodeje byly jistě nižší, ale zároveň jsme ochotni se vsadit, že byly také konzistentnější, netrápily je společenské kontroverze, nebyly závislé na vrtkavosti veřejnosti a algoritmech.

Nadcházející módní přehlídky na začátku roku 2023 mohou budoucnost objasnit nebo jinak osvětlit. Jistě, nadčasový přístup k luxusu, jak s oblibou opakují zasvěcenci do módy, by mohl být hlavním lékem na rozpor mezi tím, co se veřejnosti zřejmě líbí, a tím, co se jí značky snaží prodat - musíme však pochopit, k jakým výsledkům takový přístup vede. Vrátíme-li se k úvodnímu citátu, Mandy Lee naznačuje, že vyčerpání trendománií povede k tomu, že se každý bude chtít prostřednictvím svého oblečení vyjádřit individuálně, aniž by se nutně držel širších vizuálních či kulturních nálad. Doufejme, že tomu tak bude. Po roce 2022, který se zdál být pro módní průmysl završením cyklu, stále čekáme na osobnost, která přijde s novým vzhledem a siluetou schopnou definovat toto desetiletí.