Děsí evropské značky jejich ekonomická závislost na Číně?

Čína je dnes největším světovým dodavatelem surovin, největším světovým vývozcem oděvů a hraje nedílnou roli v udržování složitých globálních dodavatelských řetězců - nemluvě o tom, že čínský trh představuje skutečné záchranné lano pro existenci mnoha značek. Některé společnosti však již podnikly kroky, aby se z této země obchodně osvobodily. Například společnost Levi's snížila výrobu v Číně z 16 % v roce 2017 na 1-2 % v roce 2019. Vedoucí představitelé odvětví však sice uznávají potřebu diverzifikace dodavatelských řetězců, ale vzhledem k tomu, jak napjaté vztahy mezi Čínou a USA ještě více zkomplikovaly výkonnost globálního trhu, který se stále více vyznačuje volatilitou, nejistotou, složitostí a nejednoznačností, se rozhodli pro mimořádně opatrné politiky a strategie. V této souvislosti mnoho manažerů módního průmyslu předpovídá, že narušení dodavatelského řetězce bude v roce 2023 hlavním faktorem ovlivňujícím globální ekonomický růst, jak je také zdůrazněno ve zprávě The State of Fashion 2023 podepsané společnostmi BoF a McKinsey. Zpráva rovněž odhaluje, že téměř dvě třetiny manažerů v oblasti módy zvažují vytvoření specifických výrobních center určených k uspokojování poptávky na americkém a evropském trhu. Některé módní společnosti již začaly realizovat strategie diverzifikace svých dodavatelských řetězců. Například Hugo Boss zvýšil výrobu v zemích, jako je Turecko a Polsko. Společnost VF Corp, zkráceně Supreme a The North Face, by zase nejraději produkovaly v regionech, kde se její výrobky spotřebovávají. Například zdvojnásobila výrobu na 500 000 párů obuvi Timberland v Portugalsku a navázala partnerství s mexickými dodavateli při výrobě 300 000 párů obuvi Vans.

Diverzifikace však není snadná: země jihovýchodní Asie, Jižní Korea a Japonsko, ale také latinskoamerické trhy, v čele s Mexikem, se zdají být méně vybavené pro masovou výrobu nebo méně nákladově efektivní. V jiných zemích, například v Africe, které představují vznikající výrobní centra, je však třeba řešit problémy politické nestability a nedostatečné připravenosti na výrobu v globálním měřítku - dva nedávné případy, na které upozornil BoF, jsou Etiopie a Keňa. Dokonce i země jako Brazílie, Jihoafrická republika a Indie, které jsou často považovány za nejlepší potenciální dlouhodobou alternativu k Číně, nejsou ve vztahu k Rusku zcela zajedno, pokud jde o válku na Ukrajině - nemluvě o problémech v oblasti logistiky, infrastruktury a přístavů, s nimiž se tyto země stále potýkají a které již Čína z velké části vyřešila místo nich.

V tomto scénáři se pak projevuje paradoxní efekt friendshoringu. Země jako Vietnam, které musí více vyrábět, jsou nuceny zvýšit dovoz textilu, materiálů nebo komponentů z Číny, což spíše posiluje vazby mezi oběma zeměmi, než aby se postavily vlivu Pekingu. V důsledku toho se mnoho módních společností rozhoduje udržovat vazby s Čínou, ale rozšiřovat výrobu jinde. Je zřejmé, že diverzifikace dodavatelského řetězce neznamená úplné přerušení obchodních vztahů - což by bylo katastrofální pro všechny zúčastněné strany. To mimochodem zdůraznila i americká ministryně financí Janet Yellen, která nedávno připomněla hlubokou integraci čínské a americké ekonomiky. A přestože Čína tvrdí, že je pro zdravé a vzájemně výhodné vztahy s USA, četné průmyslové skupiny vyzvaly USA a Evropu, aby uzavřely paralelní obchodní pakty s dalšími zeměmi, a zajistily tak větší stabilitu v případě, že se současné a kontrolovatelné geopolitické napětí z jakéhokoli důvodu vystupňuje. Je však stále jasné, že tyto dohody nelze znovu projednat během několika dní - čeká nás ještě dlouhá cesta.