Euforie Elliota Page

Co jsem se naučil díky změně pohlaví? Ani nevíte, jaká je to radost, když se konečně vidím. Vím, že pro mnoho lidí teď vypadám jinak. Ale v mých očích vypadám konečně jako já. Je to nepopsatelný pocit. Konečně jsem se dočkal, je to tak šíleně dobrý pocit. Konečně mohu být součástí světa a nemít už neustálou potřebu unikat ze svého těla. Zbavil jsem se té nekonečné úzkosti a nervozity. Když říkám, že jsem si nikdy nepředstavoval, že se jednou budu cítit takhle, myslím to naprosto upřímně.

Během studií na High School jsem chodil každý rok na jinou školu. V jedenácté třídě jsme se přestěhovali z Halifaxu do Toronta. Doufal jsem, že šikana ustane. Ale nestalo se tak. Šikana vás změní tak hluboce, že se později budete muset odnaučit šíleně mnoho věcí. Když se vám každý den někdo posmívá a nadává vám, nevyhnutelně vás to vyčerpá. Tím spíš, když sami cítíte obrovský stud. Nakonec nemusí nikdo nic říkat a vy to opovržení stejně stále cítíte. Děti z té doby ve mně zanechaly spoustu bolesti, kterou jsem musel nejprve zpracovat. Kdybych měl takový okamžik popsat dnes, dotyčný by si na něj pravděpodobně ani nevzpomněl. Protože to pro ně v té době nic neznamenalo. Rád bych si myslel, že toho dnes litují.

Už tehdy jsem neustále žádal maminku, aby se mnou chodila na školní divadelní představení. Často jsem ani nechápal, o co jde. Ale už tehdy jsem cítil touhu být na takových místech.

S mým nejlepším kamarádem z dětství jsme si stále velmi, velmi blízcí. Jmenuje se Mark a to, co jsem se od něj naučil - a co je na něm tak skvělé - je síla a citlivost. Naučil mě nebát se, sdílet své pocity a bolest a nedělat kompromisy s tím, kým jsem. Mark nastoupil do karantény právě proto, aby mě mohl navštívit v Torontu a starat se o mě po operaci prsou. Zatímco jsem se zotavoval, nahráli jsme EP na jeho čtyřstopý magnetofon. Napsali jsme pár písniček a šíleně jsme se u toho bavili. Není nic lepšího než mít kreativní nápady s přáteli. Pod pravou klíční kostí mám vytetované Markovy iniciály.

V dětství mi fotbal docela šel. Líbila se mi disciplína a týmová práce. Líbily se mi i více myšlenkové aspekty - například to, co znamená najít nebo vytvořit prostor. Už tehdy jsem měl problém se svým pohlavím. Stále si jasně vzpomínám na rok, kdy byla obě pohlaví ve sportu striktně oddělena. Byl jsem nesmírně zoufalý. Plakal jsem a prosil matku: „Prosím, ještě jeden rok, ještě jeden rok!“

Když jsem hrál s klukama fotbal nebo touch fotbal, cítil jsem se jako součást týmu. Dali mi ještě jeden rok, pak jsem se musel přidat k dívčímu týmu. Pořád jsem vypadal jako kluk, protože jsem byl kluk. „Myslím, že tady kluci hrát nesmějí,“ říkali rozhodčí, když jsem přišel na hřiště. Fotbal jsem hrál ještě dlouhá léta, ale ta velká láska k němu už byla pryč.

Reakce na mou změnu pohlaví? Nemyslel jsem si, že budou tak extrémní. Obsahově odpovídaly tomu, co jsem očekával: láska a podpora od mnoha lidí a nenávist, krutost a zloba od mnoha jiných. Už v roce 2014 jsem se přiznal k homosexualitě, ale to bylo něco úplně jiného. Transfobie je prostě extrémní. Nenávist a zloba jsou ještě neúprosnější.

Je mi líto cis mužů. Jsou natolik omezováni a utlačováni požadavky mužského pohlaví. Když jsem vyšel ven, uveřejnil jsem selfie a text, ve kterém jsem poděkoval za všechnu lásku a podporu a za to, jak moc to pro mě znamená. A vím, že bych opravdu neměl číst komentáře - ale viděl jsem komentář, kde jeden člověk napsal: "Jo, jasně, jako by chlap někdy napsal něco tak citlivého." Je mi ho opravdu líto. Myslím, že je smutné, že vyrostl ve společnosti, která klade rovnítko mezi mužnost a necitlivost. Je to opravdu mizerný životní postoj, protože v dlouhodobém horizontu se vám to v mnoha ohledech vrátí.

Nikdy v životě jsem tolik necvičil. Nikdy jsem se necítil dobře, když jsem chodil do posilovny. Šel jsem na túru, ale to bylo všechno. Nyní vnímám své tělo úplně jinak. Jsem naprosto závislý na tom pocitu, že opravdu pracuji se svým tělem, cítím ho, přemáhám se a posiluju, buduji svalovou hmotu. 

Mám devět tetování. Většina z nich symbolizuje lidi z mého života. Jedna z nich je přezdívka jednoho z mých nejlepších přátel. Jedno z nich je prostřední jméno dalšího dobrého přítele. Mám malý hrnek na kávu, blízký přítel má stejný. Jsou tam také iniciály přátel, bez kterých bych to v některých fázích možná nezvládl.

spike znamená Spike Jonze.

ep phone home je jen zábavný nesmysl.

Slovo turtles je prostě tetování. Miluji želvy.

Své první tetování jsem si nechal udělat kvůli Catherine Keener. Mám ho pod pravou lopatkou: c keens, tak jí přezdívám. Keener znám od svých 19 let. Je to moje nejstarší kamarádka z Los Angeles. Naučila mě, abych se nenechal vytočit, zůstal při zemi, byl věrný sám sobě a poslouchal své srdce.

V době, kdy byl film Juno nominován na nejrůznější ceny, jsem se ještě nevyoutoval. Neustále se ode mě očekávalo, že budu nosit šaty a vysoké podpatky. Nezvládal jsem to dobře, ale nevěděl jsem, jak o tom mám s ostatními mluvit. S Keener to šlo. V té době jsem bydlel v hotelu a ona si pro mně přišla. Nastěhoval jsem se k ní. V den mých 21. narozenin mi uspořádala oslavu s překvapením. Nikoho jsem neznal, takže všichni nosili jmenovky. Já také. Protože ani mě nikdo neznal. Přesto mi každý přinesl malý dárek. 

Existuje tolik různých druhů sexu i lásky. Proto je to někdy tak matoucí a bolestivé. Láska může znamenat, že si položíte otázku: Budu schopen milovat někoho, kdo není dokonalý? A bude tato osoba schopna milovat někoho, kdo není dokonalý - tedy mě? A to je něco úplně jiného, než když máte sex a bojíte se svěřit, kdo jste. Ale sex může být důležitý i sám o sobě a může být prostě něčím, co je zábavné, příjemné a svobodné a co vás nažhaví a přivede do euforie - bez jakýchkoli dalších závazků. 

Co mi dělá radost: Když je léto, venku je horko a já mám na sobě jen bílé tričko, které mi dobře pasuje. Jdu po ulici, ramena vzadu, užívám si slunce a dne. V minulosti bych to považoval za velmi obtížné. Dnes mi v hlavě honí myšlenky namísto pocitů studu a sebenenávisti.

Všechno, co se o nás dnes říká, je stejné, jako se dlouho říkalo o homosexuálech: Jsou to pedofilové, duševně nemocní. Měli by mít právo na vstup do šatny? Ale špatné je, že to funguje ve prospěch politiků, kteří to využívají k vyvolávání nenávistné atmosféry ve společnosti. A to mě děsí.

Aktivismus mi připadá velmi přirozený. Cítím se provinile, když se aktivně nezapojuji. A nemyslím si, že je to z povinnosti nebo špatného svědomí. Doufám, že to vychází z mého empatického postoje. Protože se považuji za člověka, který se umí vcítit do role druhých. Ale zároveň je aktivismus něco, co musím dělat. Myslím, že každý z nás musí využít svých privilegií, jak sám považuje za správné.

Bylo mi dvacet a nevěděl jsem, jak říct ostatním lidem, jak špatně se cítím. Vyčítal jsem si to. Měl jsem skvělý život, plnily se mi sny a všechno se mi dařilo. A přesto - například při natáčení filmu Inception - jsem většinu času nemohl opustit hotel.

Trpěl jsem poruchami příjmu potravy, těžkými depresemi, úzkostnými stavy a záchvaty paniky. Nemohl jsem fungovat. Byly dny, kdy jsem měl jen jednu schůzku. Už jsem by na cestě a najednou jsem se musel vrátit. Už jsem nezvládal číst scénáře. Čtení je jedna z mých nejoblíbenějších činností, ale už jsem to nedokázal. Nezvládl jsem ani jeden odstavec.

Neuměl jsem si představit, že bych stárnul jako žena. Samozřejmě že ne. Zajímalo mě, jak bude vypadat moje budoucnost. Ale zdálo se mi, že budoucnost neexistuje. Říkal jsem si: nikdy jsem nebyl holka. Nikdy nebudu ženou.

Jestli chápu vysokou míru sebevražd mezi translidmi? Ano, tomu tedy rozumím velmi dobře. Nejen z hlediska bezprostředního činu, kdy něco takového uděláte. Byly také doby, kdy jsem měl takovou podváhu nebo tak silné záchvaty paniky, že jsem několikrát zkolaboval - to jsou věci, které mohou také snadno vést ke smrti. Což se v mnoha případech stalo. A podobné věci zasahují translidi  častěji, protože prožívají ve větší míře trauma a nepříjemné pocity.

Byly chvíle, kdy jsem už nechtěl existovat. Ale zůstalo u tohoto pocitu. Nikdy jsem to naštěstí neudělal - kromě chvílí, kdy jsem se sebepoškozoval. 

Mnoho lidí, zejména teenagerek, cítilo vztah k Juno, mé roli ve stejnojmenném filmu. Oblečení - prostě jsem s jedním z producentů navštívil second-hand ve Vancouveru. Celá ta atmosféra - něco takového tu ještě nebylo, alespoň ne v tak úspěšném filmu. Film a soundtrack vydělaly neuvěřitelné množství peněz. Takže jsem z toho měl prospěch, lidi to dojímalo - a přesto jsem si to nedokázal užít, chtěl jsem to všechno ze sebe totálně vymazat. Kéž bych se mohl vrátit a prožít to znovu. Jako já.

Moje matka se narodila v padesátých letech. Byla dcerou kněze. Rozhodně nechtěla mít queer dítě. Proto byl můj život do dvaceti let tak těžký.. Ale mám ji moc rád, chápu ji a odpouštím jí. Mám matku, která mě miluje. Ne každý ji má.

Obecně platí, že odpuštění závisí na okolnostech. Je pár lidí, kterým neodpustím. Také nevím, jaký smysl má to, že musíte vždycky všem odpustit. Nepřeji jim nic zlého. Ale neměli bychom být povinni nebo nuceni jim odpustit. Možná někdy, ale teď nemůžu a nemám  kvůli tomu výčitky. Ale samozřejmě jsou tu i jiní, kterým zcela odpouštím.

Děti? Ne. Mám pocit, že se musím start sám o sebe. Jsem blázen do svého psa. To je moje dítě. To mi stačí. Kdybych potkal někoho, kdo už dítě má, asi by pro mě nebylo úplně nemyslitelné později adoptovat o něco starší dítě. Ale jinak: ne.

Pro mě je ztělesněním štěstí, když se ráno probudím, uvařím si kávu a v klidu si sednu s knihou a čtu si. Vím, že to zní divně. Nemohu však dostatečně zdůraznit, jak velká byla ta tíseň a jak moc mi to, čím jsem si prošel, bránilo v tom, abych si takové věci užíval.