Když selžete kvůli pochybnostem o sobě samém, může to být způsobeno syndromem podvodníka

Co je to syndrom podvodníka a jak najít cestu z bludného kruhu ven?

Muži i ženy jsou postiženi stejně, jen se s tím vyrovnávají jinak.

Co je to syndrom podvodníka?

Termín imposter neboli syndrom podvodníka zavedly americké psycholožky Pauline R. Clance a Suzanne A. Imes v 70. letech 20. století. Ve zkratce imposter syndrom znamená: malá huba (opak velké huby) za kterou se toho hodně skrývá.

Jde o extrémní formu pochybností o sobě samém, která se nejčastěji vyskytuje v pracovním prostředí. Lidé se bojí, že někdo odhalí jejich - subjektivně vnímanou - neschopnost, a úspěchy omlouvají vnějšími vlivy nebo náhodou. Říká se mu také imposter syndrom, přičemž impostor je anglický výraz pro podvodníka. Postižení skutečně věří, že klamou své okolí.

Způsob, jakým se lidé, kteří se považují za podvodníky, s tímto problémem vyrovnávají, může být různý. Někteří jsou pilní a pečliví, pečlivě se připravují na svou práci. Nic neponechávají náhodě. To často znamená přesčasy a přepracování, které ve skutečnosti není nutné. Pokud jsou úspěšní, cítí že se v hodnocení sebe sama nemýlili a stávají se ještě pečlivějšími. Vždycky je provází pocit, že to ještě nebylo dost dobré a že by to vždycky mohli udělat lépe.

Druhá skupina lidí volí cestu prokrastinace. Odkládají práci, představují si, jak jejich úsilí stejně nepovede k úspěchu, ale jak vše skončí velkým trapasem. Dělají ze sebe myšky, protože nakonec se to bude rovnat zklamání, stejně bylo jasné, že z toho nic nebude. Pokud se záležitost, projekt nebo práce nečekaně podaří, nenechají si to líbit, mohlo to být jen "štěstí". V žádném případě to nemohlo být zásluhou dané osoby. Nezřídka se stává, že lidé přepínají mezi jednotlivými způsoby myšlení. Ale ať si vyberou kterýkoli způsob, výsledek zůstává stejný: "Nezasloužím si tu práci. Nic neumím. A je jen otázkou času, kdy to poznají i všichni ostatní."

Upoutávka na film "Imposter Syndrom". Němý film, který ukazuje, jak se postižení cítí

Impostor syndrom: příčiny a důsledky

Příčiny vzniku syndromu podvodníka spočívají na jedné straně v psychice postiženého a mohou být následující:

• Nedostatečné sebevědomí, které často začíná již v dětství. Častou příčinou je pocit, že člověk je hoden lásky a uznání pouze tehdy, když podává dobré výkony
• Přehnaná představa o úspěchu a kompetenci
• Velký (a obvykle iracionální) strach z neúspěchu
• Silná fixace na úspěch

Na druhé straně hrají roli i vnější faktory, kterými mohou být:

• Obrovský tlak a orientace na výkon v sociálním prostředí
• Společensky předepsaná, standardizovaná měřítka, podle nichž jsou lidé kategorizováni (školní známky, statusové symboly, příjem, BMI...)
• Znevažování a vylučování lidí ze společnosti
  

Důsledky syndromu podvodníka

Není okouzlující a nakonec i prozíravější být raději trochu při zemi? Odpověď zní ano i ne. Ti, kteří si své nápady nechávají pro sebe z pouhého strachu, že se zesměšní, také nedokážou přitáhnout pozitivní pozornost a plně nevyužijí svůj potenciál. K seberealizaci či růstu pak dochází jen stěží. S pochybnostmi o sobě samém si člověk stojí v cestě a pocit nedostatečnosti zůstává. Pokud tato spirála pokračuje, lze si představit i další důsledky

• Neustálý pocit stresu a úzkosti. Máte pocit, že vám hlava mizí mezi rameny, protože každou chvíli přijde hromobití
• Sociální uzavřenost. Bojíte se reakce druhých, pokud se "všechno provalí". Proto se člověk raději rovnou stáhne do ústraní
• Zhoršená výkonnost a seberozvoj
• Důsledkem jsou i psychické nemoci, jako je burn-out, poruchy příjmu potravy a deprese

Jak čelit syndromu podvodníka

Jak už to tak bývá, prvním krokem k (sebe)pomoci je otevřít se a promluvit si. Často se ukáže, že pochybnosti o sobě samém pociťuje každý kolega, okruh přátel, a dokonce i hollywoodské superhvězdy. Přijmout svůj úspěch se lze naučit a začít s ním po malých krocích a s trpělivostí, například přijímáním komplimentů za své činy a práci. Odpověď na kompliment by měla znít: "Děkuji, i já mám radost". Nikoliv: "Ach, já jsem toho vůbec moc neudělal. To bylo štěstí". Ať už se na to díváte jakkoli, je důležité pracovat na vlastním vnímání. Můžete a měli byste být hrdí na práci, kterou jste odvedli. Pomoci vám může také deník úspěchů. Stačí jednoduchý zápisník, do kterého si budete zapisovat malé i velké úspěchy, každou pochvalu, každou dobrou zpětnou vazbu. Vidět to černé na bílém před sebou vám pomůže skutečně "uchopit" váš úspěch. Může to být také dobrý podklad pro zpětnou vazbu při pohovoru nebo při vyjednávání o platu.

V případě plně rozvinutého syndromu podvodníka, který již může vést i k jiné duševní poruše, by postižení rozhodně měli vyhledat odbornou pomoc.

Mimochodem: Každý, kdo trpí syndromem podvodníka, nikdy nebude skutečným podvodníkem. Taková je podstata tohoto jevu. Podvodníci jsou o sobě natolik přesvědčeni, že neočekávají, že budou odhaleni. Jsou v podstatě opakem lidí s malým sebevědomím.