Klapka podruhé

Zcela bez mučení přiznávám, že jsem se unáhlil. Když jsem vám před měsícem přesně na tomhle místě oznamoval, že ve vzduchu cítím happy end, jednal jsem pravděpodobně pod vlivem nějaké nezdravě expanzivní nálady. Vždyť v ten moment 56. ročník karlovarského filmového festivalu, kterého se ono impulzivní prohlášení týkalo, pořádně ještě ani nezačal a závěrečná fáze děje – ať už se šťastným, nebo jakýmkoli jiným koncem – nemohla být z hlediska osudu tudíž ještě ani ve výrobě.

Čekalo nás stěhování redakce do Varů, deset nekonečně dlouhých festivalových dní, devět nemyslitelně krátkých festivalových nocí, 11 658 fotografií a obligátní angína na závěr. Ale jak už kdysi prohlásil Jon „Riccobono“ Roberts, jeden z hlavních důstojníků medellínského drogového kartelu: „Kdo touží po tom obdivovat krásu sněhových vloček, nesmí se bát mrazu.“ A sněhové vločky nakonec byly – ne, že ne! S Lievem Schreiberem jsme snídali uprostřed kuchyně Grandhotelu Pupp. Benicio Del Toro si s námi do Esquire Studia přišel popovídat o smokinzích. Geoffrey Rush nám vysvětlil, proč jsou dnes klauni důležitější než kdy jindy.

A ještě než se nám všechny tyhle ledové krystalky stačily rozpustit v dlani, Benedikt Renč je pro vás stihl nafotit. Takže happy end, milí čtenáři, už nikdy nikomu neslibuji, ale dobrých příběhů, těch bych tady pár měl…

Petr Matějček, šéfredaktor