Můj dům

Pojďme si to říct na rovinu, milí čtenáři. Pravidelně vymýšlet, co vám na tomto místě napíšu, je mnohdy výrazně složitější než se snažit každý měsíc zodpovědně naplnit všechny další stránky tohoto magazínu. Jedna z mých bývalých nadřízených kdysi proces psaní úvodníků velmi barvitě přirovnala k porodu ježka. Tehdy jsem si říkal, že pravděpodobně přehání. Dnes už vím, že to celé spíš maličko podcenila. Nedávno jsem dokonce zvažoval, že bych vám na tomto místě mohl jednoduše začít doporučovat seriály. V tom se totiž docela vyznám: The Bear – fantazie! Winning Time: The rise of the Lakers Dynasty – skvělý! A pokud jste ještě neviděli The Dropout o zakladatelce biotechnologické společnosti Theranos Elizabeth Holmes, jež se svým v zásadě neexistujícím vynálezem dlouhá léta vodila za nos celé Silicon Valley, tak vlastně ani nevím, co tady teď děláte s tímhle časopisem. 

Anebo knihy! Billy Summers – podle mě nejlepší věc, kterou Stephen King od Rity Hayworth a Vykoupení z věznice Shawshank napsal. Iron War – absolutní klenot, jenž by neměl uniknout žádnému sportovnímu nadšenci. Zrovna teď čtu Chop Wood Carry Water od Joshuy Medcalfa. Kniha začíná příběhem věhlasného tokijského architekta. Muž jménem Kota podřídil celý život svému milovanému řemeslu, a když se po spoustě let konečně rozhodne odejít do zasloužené výslužby, šéf ho požádá, zda by přece jen nepostavil ještě jeden poslední barák. Výjimečný dům pro výjimečného klienta. Kota poněkud frustrovaně souhlasí. Záhy ale zjistí, že už nemá sílu vrhnout se do práce s takovou vášní jako kdysi. Probíhající stavbu vnímá spíš jako závazek než jako příležitost. Spoustu věcí deleguje, a než by se zabýval současností, mnohem raději sní o své budoucnosti. I on má v plánu postavit si dům. Kotovo poslední dílo, byť řemeslně naprosto v pořádku, se co do velkoleposti nakonec zdaleka nevyrovná jeho předchozím projektům. Když se pár dní po kolaudaci ve firmě konečně nadobro loučí, šéf mu s děkovnými slovy předá malou mahagonovou krabičku obvázanou červenou stuhou. V ní jsou k překvapení všech klíče od domu, jenž Kota právě dokončil: „Je to tvůj dům, zasloužíš si ho.“ 

Kdyby býval věděl… No, jinými slovy: Příště zase vymyslím pořádný úvodník. A do té doby vám přeji spoustu zábavy při listování říjnovým vydáním Esquiru.   

Petr Matějček, šéfredaktor