Muž bez stínu

Pokud se chceme dozvědět něco o Kenovi, musíme se nejdříve podívat na Barbie, protože v této verzi geneze světa byl muž stvořen pro ženu. Existují knížky jako Dobrý, špatný a Barbie nebo Dějiny hračky a její dopad na nás anebo Příběh nejslavnější hračky světa a ženy, která ji stvořila. V těch se dozvíte, k čemu vlastně došlo. V roce 1956 byla Ruth Handler se svým manželem Elliotem na dovolené ve Švýcarsku. Manželé vlastnili firmu Mattel na výrobu hraček v Kalifornii. A tady na dovolené došlo k jejich osudovému setkání se sexy panenkou zvanou Lilly.

Lilly byla panenka pro muže, vtipný dárek odvozený od kreslené postavičky z německého bulvárního deníku Bild. Měla tělo dospělé ženy – i když s nereálnými proporcemi – a řadu šťavnatých oblečků, do nichž ji bylo možné oblékat (a také ji svlékat). Ruth Handler si uvědomila její potenciál. Na trhu, kde vládly pouze dětské panenky, by byla najednou hračka, která by umožnila holčičkám vidět se v dospělé budoucnosti. V roce 1959, po několika úpravách prototypů vyrobených v Japonsku, včetně vyplnění panenčiných trčících bradavek (a úspěšného zvládnutí dvou žalob od původního německého výrobce), byla Barbie Millicent Roberts připravena vydat se do světa.

Tak trochu vydržovaný chlap

Asi tušíte, co nastalo potom. Stala se fenoménem. Matky ji nesnášely, holčičky (a také pár hochů) ji zbožňovaly. Svým majitelkám prý umožňovala cítit se zároveň jako skvělá podnikatelka, televizní hvězda a prezidentka Spojených států. Zároveň byla odsuzována za to, že posilovala archetyp extrémní ženské krásy. A byl tu i jiný problém. „Barbie učila holčičky, co se od ženy očekává,“ napsala M. G. Lord ve své knize Forever Barbie: Neautorizovaný životopis skutečné panenky. „A žena jako člověk selhala, pokud vedle sebe neměla pánský doprovod, i kdyby byl zcela bezvýznamný s výrazně okleštěnými genitáliemi.“

Mattel prý původně nechtěl pro Barbie žádného přítele, ale nakonec podlehl tlaku zákazníků. A tak se stalo, že o dva roky později, v roce 1961 (11. nebo 13. března, nikdo přesně neví a vlastně na tom nezáleží), se narodil Kenneth Sean Carson. Barbie byla pojmenována podle Handlerovic dcery a Ken zase podle jejich mladšího syna. Tento fakt ještě přidává na pikantnosti romantickému statusu naší umělohmotné dvojice. První Ken byl hezký kluk atletické postavy v roztomilých červených plavkách se žlutým plážovým ručníkem.

Jedna věc ovšem Kenovi chyběla – a tím se, kromě své společnice, asi proslavil nejvíc. Říká se, že jak Ruth Handler, tak i Charlotte Johnson, návrhářka, jež se starala o oblečení Barbie, prosazovaly, aby Ken měl, když už ne skutečný penis, tak aspoň vybouleninu na kalhotách. Úzkoprsí mužští šéfové Mattela to nechtěli. Ženy nakonec vyhrály, ale stejně jako v případě bradavek u Barbie musely v něčem ustoupit. Bylo jasné, že pokud se hladký plastový Kenův rozkrok nezredukuje na velmi skromné proporce, bude v oblečení vypadat divně. (Pokud jde o absenci penisu, kniha M. G. Lord se do hloubky zabývá freudovskou symbolikou jednotlivých doplňků, které provázejí Barbie a Kena. Podle ní jsou to často falické symboly jako baseballová pálka, puška nebo „pověšený stetoskop“. „Nejkrutější moment tohoto genitálního nedostatku,“ píše Lord, „ovšem nastal v roce 1964 s outfitem ,Veselý kuchař‘, kde je Ken oblečený do grilovací zástěry a ke kterému patří i dlouhá plastická grilovací klobása. Podobně můžeme interpretovat i nápis na jeho zástěře – „Pojď a dej si“. Což zní jako hořká narážka na genitálie, které nikdy mít nebude.) Kenova role tedy byla od začátku předurčena a příliš se od té doby nezměnila (s výjimkou pauzy v jejich romantickém vztahu mezi lety 2004 a 2011, kdy se Barbie sestěhovala s australským surfařem, panáčkem jménem Blaine). Je pro Barbie věrným zajíčkem, věrným druhem, tanečníkem, a pokud na to má Barbie chuť, i jejím panickým ženichem. Ken měl mnoho profesí – byl lékařem, astronautem i baristou, ale stejně pořád vypadá tak trochu jako vydržovaný chlap. Dream House patřící Barbie prošel nespočetnými proměnami, zatímco Ken nikdy vlastní dům neměl a musel se spokojit se zadním sedadlem svého auťáku Dream-Vette, většinou ale s krabicí od bot.

Zato jeho vzhled se měnil velmi často – nová tvář, účesy, jinak tvarované tělo. Ve snaze rozšířit okruh zákazníků se Ken i Barbie představili v různých etnických provedeních, včetně nedávné nabídky 15 nových panenek od Mattela v roce 2021. I když tento časopis informoval v roce 2021 o uvedení nové řady Kena na trh, mluvil o něm jako o „nehezké ikoně moderního amerického anti-stylu“ a znovu ho připodobnil k Donaldu Trumpovi. M. G. Lord ovšem svůj názor nemění. „Stejně jako různá náboženství vzývající nejrůznější bohyně předcházela židovsko-křesťanskému monoteismu, tak i Barbie přišla před Kenem. Představa ženy jako svůdkyně podřízené muži vůbec v barbínovské kosmologii neexistuje. Ken je komár, moucha, otrok, a pro Barbie jen doplněk. Barbie byla od počátku stvořena jako dokonalá a její tělo se v průběhu času příliš neměnilo. Naopak Ken vznikl jako zmetek – nejdřív vychrtlý, teď nabušený, a jeho věčně se měnící tělo není ani věčné, ani talismanické.“ A přitom stačilo, aby byl konvenčně pohledný, záhadně bohatý a choval se ke své přítelkyni hezky. Chudák Ken.

Proč jsi to koupila?

Ken dostává nejvíce zabrat jako panáček na hraní. Jednoho dne dala autorka tohoto textu na eBay nabídku (ukázalo se, že jedinou) na „Kena z osmdesátek“, na fotce oblečeného do kombinézy bez rukávů. Zaplatila jsem pět liber a 2,75 za poštovné s pocitem, že mě někdo oklamal (prodávající nakonec poštovné vrátil, protože si prý všiml, že Ken má natržené kalhoty). Když krabice dorazila, zavolala jsem své dcery: „Oooooo, teda,“ řekla ta devítiletá a vytáhla Kena z bublinkové fólie, aniž by opětovala jeho oslnivý úsměv. „Proč jsi to koupila?“

Sedmiletá podotkla: „Hezké lesklé kalhoty, kámo.“ Během minuty si ho přehodily a svlékly do naha. Jejich otec se nahnul a závistivě pronesl: „Hezké půlky.“ „Nemá žádný penis,“ řekla devítiletá. „PROČ?“ „Někdo by mu ho mohl urvat?“ nabídla řešení sedmiletá. (A někde ve vatikánském Belvederu Apollo smutně přitakal). Po dvou minutách už Kenovi chyběla pravá ruka. „Byla to NEHODA,“ bránila se devítiletá. Za další tři minuty nechaly Kena tváří dolů na stole a vrátily se ke kreslení fixami na zdi svého pokoje.

Podobnému chování býval Ken vystaven od svých počátků. V tomto případě měl štěstí, že kolem nebyly žádné barbíny, s nimiž by byl nucen dělat nepředstavitelné věci. Ale jak to mé dcery poznaly? Vycítily instinktivně, že Ken podrývá konvence mužské hegemonie, které si ony už v křehkém věku uvědomily? Nějaký vnitřní pocit vlastní genderové podřízenosti je přinutil vylít si hořkost a nemilosrdně ztrestat tu malou a křehkou mužskou postavičku? Anebo si pouze myslely, že je ta kombinéza směšná?

Do jaké míry je tento jev univerzální? Přece někde na světě musí mít Ken i příznivce, ne? Hledala jsem na internetu nějaké fanouškovské stránky. Na Twitteru a Instagramu jsem našla amerického rappera Kena Carsona. Podívala jsem se na Instagram Barbie, ale ona sledovala pouze Thomas the Tank Engine. Přihlásila jsem se do nějakých privátních FB skupin, kde měli klučičí panenky, ale žádná hitparáda to nebyla. Dokonce ani Reddit, kde se diskutují otázky jako „Jaký je singulár od slova spagetti“ nebo „Kdy jste naposled čistili stropní ventilátor“, nevěnoval Kenovi ani špetku pozornosti.

Publikací o seismickém vlivu Barbie je mnoho. Naproti tomu existuje pouze jedna jediná kniha o Kenovi. Jmenuje se Miluji Kena: Můj život absolutního přítele. Napsal ji sám Ken – nebo spíše přeříkal Jefu Beckovi. Není to autobiografie, ale průvodce způsoby, jak zapůsobit na dívky v Kenově stylu. Jsou tam rady jako „Zkuste přizpůsobit vaši kravatu k její sukni“ a „Adoptujte delfína“. Ukázalo se, že autor žije v Cedar Rapids v Iowě a vlastní největší sbírku Kenů a jeho doplňků v USA. Má webové stránky zvané Keeping Ken, které jsou chronologií Kenovy historie, a byl poradcem pro Kenovo oblečení ve filmu Toy Story 3. Kdo jiný by měl držet basu s malým chlápkem Kenem?

Nikam to nevedlo. Stránky nikdo neaktualizoval od roku 2013 a můj e-mail se vrátil jako nedoručitelný. Vydavatelé knihy Miluji Kena neodpověděli. Přešly týdny a nikdo nereagoval ani na zprávu, kterou jsem poslala na Facebooku osobě, o níž jsem se domnívala, že by to mohl být Jef. Potom jsem si s hrůzou uvědomila, že je 10. března. Téměř „pravděpodobné“ Kenovy narozeniny! Znovu jsem prohledala internet. Určitě tam bude nějaký chat nebo dokonce malá slezina v některém hotelu Best Western? Když měla Barbie padesátiny v roce 2009, na fashion weeku v New Yorku se tomu věnoval celý módní večer a nechyběla ani párty v Malibu Dream House v životní velikosti, kterou dozoroval interiérový designér Jonathan Adler. Když se ho Today.com ptal, kde je Ken, Adler odpověděl: „Ken tady někde je, ale ona Kena nepotřebuje.“ Nenašla jsem nic. Zdálo se, že Kenovy 62. narozeniny projdou bez povšimnutí.

Tak jsme 13. března doma uspořádali naši vlastní Ken párty. Naaranžovali jsme nějaký nábytek velikosti Kena, disco světla a připravili drobné občerstvení. Devítiletá dcera mu vyrobila malinkou papírovou čepici a narozeninový dort z prošlého keksu a zapálili jsme mu svíčku. Jenže za chvíli dcery ztratily o celou věc zájem a jejich otec z vedlejší místnosti křičel: „Vy jste se asi zbláznily!“ Ukecala jsem je, aby neslaně nemastně zapěly „happy birthday“, než se vrátí k televizi. Osamělý Ken v blikajících disco světlech byl znovu zcela opuštěný. Upřímně, vypadalo to bledě. Ale pak najednou Jef odpověděl.

BDMS obleček pro Kena Tobias Equipment (www.tobiasequiepment.com)

Dost osamělý koníček

Jef Beck, který si vzal svého partnera Matta v roce 2016 a jmenuje se teď Jef Beck-Skoglund (proto jsem ho nemohla vypátrat), se s Kenem seznámil na Vánoce roku 1970. Jeho rodiče koupili hračku jako dárek pro Jefovy starší sestry, ale jakmile ho Jef spatřil, okamžitě byl jeho. Byl to „New Good-looking Ken“, který měl žlutou, až k pupíku otevřenou košili a pestrobarevné surfařské šortky a krabička hrdě hlásila „Ohybatelné nohy“. „Byla to pak moje hračka,“ říká Beck-Skoglund na videohovoru z Texasu, kde teď s Mattem žijí. Prý zaznamenal, že si jeho rodiče povšimli, že se zajímá o panenky svých sester, a kupovali mu mužské figurky zacílené na kluky, jako je třeba Six Million Man nebo další výrobek firmy Mattel v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století zvaný Big Jim. „Snažili se pouze vést mě tak, aby si ostatní děti ze mě nedělaly legraci,“ vzpomíná Beck-Skoglund, který má perfektně ostříhanou prošedivělou hřívu a na svých 58 let vypadá opravdu mladistvě. „Ale něco na tom Kenovi mě lákalo.“ 

Díky Kenovi měl záminku jít si hrát se sestrami „do té tajné společnosti, kterou měly ve svém pokoji“, ale bylo tam i hlubší pouto. „Viděl jsem v něm dokonalého kluka, víte? Chtěl jsem mít to, co on, až budu velký. To je moje propojení s Kenem, ale každý si do něj může zasadit, co chce.“ 

V roce 1999 se Beck-Skoglund po nostalgickém nákupu Kena na eBay rozhodl založit sbírku. V roce 2001 dorazil na svůj první celostátní slet sběratelů panenek Barbie a byl v šoku, když zjistil, že z nějakých 850 nadšenců možná jen tři sbírali vysloveně Kena. Když prozradil své plány jinému delegátovi, ten odtušil, že „to jsou vyhozené peníze“. Tím ovšem Jefovo odhodlání jen posílil. Ten si pro sebe vytkl cíl: „Dobře, tak ho dostaneme do popředí.“ A myslel to vážně. Jeho webové stránky, které, jak sám přiznává, v posledních letech zanedbával, zahrnují každý typ Kena vyrobeného do roku 2011. Většinu z nich sám vlastnil. V této chvíli se s Mattem stěhují do nového domu a kolem nich je barikáda krabic s jeho sbírkou. „Tentokrát jsme hledali dům se třemi ložnicemi,“ svěřil se. „Jedna hostinská, jedna pro nás a jedna pro panenky.“ Tím, že sledoval Kena po celé ty roky, vytvořil nejen historii figurky, ale i kroniku doby a měnících se stylů od šedesátých let do dneška – a to čtenáře pánského časopisu o stylu zajímá. V jeho archivu se určitě najde pár libůstek. Třeba „Sun Lovin´ Malibu Ken“, který má pod plavečkami opravdové neopálené linky. Potom je tady „Animal Lovin´ Ken“ z roku 1988 v košili s leopardím vzorem, hedvábným šátkem a s malým šimpanzem. A pak nechvalně známý „Earring Magic Ken“ z roku 1991 ve fialovém mesh topu s piercingem v uchu – a kolem krku má řetěz, který mnozí považovali za vibrační kroužek. Pozor, nespleťte si ho s  „Camp Kenem“ z roku 1993, kde se Ken převtělil do větrem ošlehaného trampa a jeho batoh se mohl během okamžiku proměnit ve hvězdně světélkující spacák.

Ve snaze zviditelnit Kena na jeho 50. narozeniny v roce 2011 Beck-Skoglund napsal knihu Miluji Kena – a dokonce i v této jediné knížce o Kenovi napsala úvod Barbie. Když se blížily Kenovy 60. narozeniny v roce 2021, byla pandemie covidu-19 na vrcholu a celostátní konference sběratelů barbín proběhla pouze online. Mezi lety 2012 a 2015 organizoval Beck-Skoglund alternativní „kenovské“ srazy, nazvané vtipně „Kenvention“, kde se občas sešlo až 150 lidí. Po přestěhování do Texasu však nastaly problémy s lokací srazu, a tak celému projektu došla pára.

Být zastáncem Kena může být dost osamělý koníček. Beck-Skoglund potkal jiné sběratele Barbie, kteří měli i kolekci Kena jako bokovku, ale nikdo jiný se Kenovi nevěnoval výlučně. „Jsem jediný,“ říká. Ale plány určitě má. V roce 2024 se bude v Palm Springs v Kalifornii konat celostátní konference sběratelů Barbie. Beck-Skoglund, který před čtyřmi lety ukončil svoji kariéru v oblasti módy (byl manažerem několika obchodů GAP), bude konferenci předsedat. „I když se konference týká hlavně Barbie, pár věcí kolem Kena tam určitě propasíruji, myslím, že se to ode mě očekává.“ Jestli všechno poběží, jak má, tak se ovšem rozšoupne hlavně v roce 2026, kdy Ken oslaví 65 let. „Pokud ještě budu na světě, tak připravím něco velkolepého. To je můj životní závazek.“

Možná že znovuzrození Kena neboli „Kenesance“ nastane dřív, než by si Jef troufal doufat. Již zmíněného 4. dubna, v den, kdy byl zveřejněn plakát, uviděl světlo světa taky první plný trailer k filmu Barbie. Z traileru nebylo úplně zřejmé, jaký osud Kena ve filmu čeká, jelikož natáčení bylo ohlášeno už v roce 2009 a od té doby byla zápletka velmi přísně střežena. Jenže už v únoru se na stránkách worldofreel.com objevilo pár komentářů od lidí, kteří se zúčastnili zkušebního promítání filmu v New Jersey. Podle jednoho anonymního diváka „na sebe Ryan Gosling strhává veškerou pozornost“ a „je to zřejmě doposud jeho nejlepší herecký výkon“. Podle dalšího diváka je Gosling ústřední postavou filmu „a jeho scény se budou memovat do bezvědomí“.

Kdo ví, možná, že tento Ken se konečně dostane na výsluní. Krátké záběry na Goslingovy rozšířené chvějící se nozdry a rozzlobené reakce naznačují, že Ken (tedy Goslingův Ken, protože podle traileru nebude jediným Kenem stejně jako Robbie nebude jedinou Barbie) něčím prochází. Jako by byl rozladěný, nespokojený se svým osudem. Nebublá snad v jeho genitální vyboulenině nějaký zbytkový testosteron? Nemá existenciální krizi? Neklade si někde uvnitř svého temného, dutého „já“ otázku, jestli být „jen Kenem“ mu opravdu stačí?

To je znepokojivá myšlenka, protože je to právě Kenova submisivní povaha, která z něj – stejně jako z Barbie – dělá potenciálně progresivní postavu. Skutečnost, že je obdařen úplně vším (tedy až na pár drobností), a přesto rád hraje druhé housle vedle své ještě obdařenější partnerky. To, že sám sebe chápe a vidí jako pouhý doplněk, kterým určitě je. Jak píše Barbie v úvodu knihy Miluji Kena: „Většina mužů by se cítila zastrašena, kdyby měli mít za partnerku celebritu. Ken nikdy. Jeho nadhled mě uzemňuje.“ „Jenom“ znamená „pouze“, ale také „absolutně“. Je to právě Kenův postoj, který z něj dělá Kena. Beck-Skoglund sice na rozdíl od filmu Toy Story 3 nebyl pozván na natáčení Barbie jako konzultant, nicméně se na film velmi těší. Netrápí ho vůbec to, do jaké míry bude Ken ve filmu triumfovat – je rád, že ho z filmu nevystříhali. „Jsem spokojený, že se Ken ve filmu ukáže a že je důležitou součástí Barbiina života.“ Jef má zároveň přání, jak by se věci měly pro Kena vyvinout. „Doufám, že bude pro Barbie dobrým partnerem,“ říká. To je jednoduchá ambice, ale zároveň vlastně úplně všechno.