Neodvratná krize

Vy, milí čtenáři, máte štěstí, já propadám panice. Zatímco pro vás naším únorovým vydáním začíná POUZE nový rok s Esquirem, já tímto číslem vstupuji do druhé poloviny svého života. Před pár týdny mi bylo čtyřicet a znáte to (třeba z nedávné vánoční dovolené), cesty zpět bývají otravnější než ty tam, zato však rychleji utečou. Jasně, věk je jenom číslo. Ale od určitého okamžiku pěkně blbé číslo. A něco, s čím se musíte vypořádat. V téhle fázi minimálně duševně. 

Všude kolem se to začíná hemžit náznaky blížícího se konce. V bitevní pole se kolikrát promění i váš vlastní domov. Náhle vám dojde, že jste ve věku, kdy se můžete fatálně zranit při sledování Netflixu. V koupelně prožíváte něco jako druhou pubertu. Znovu potají. Tentokrát sice s chytrým telefonem v ruce, ale k tomu, abyste pochopili vážnost dysmorfofobické poruchy manifestující se v přesvědčení, že máte na těle jednu či více deformit, Google vlastně ani nepotřebujete. Stačí zrcadlo. A to ani nemluvím o nočním stolku, v němž byly postupem času kondomy nahrazeny Voltarenem na bolest kloubů a boswellií na chronické záněty. Mimochodem fotografie doprovázející tento úvodník je z mimořádně zhýralého večírku, na který jsem nakonec nedorazil, protože jsem šel brzy spát, abych mohl brzy vstát. Kdy se ze mě, sakra, stala moje matka?  

Včera mi volal kamarád ze studií a společně jsme si s údivem uvědomili, že lidé, kteří se narodili tu noc, co jsme si v mnichovském klubu Rote Sonne dali naši první extázi, mohli jít 13. a 14. ledna klidně k prezidentským volbám. Nedávno jsem se dokonce dočetl, že i můj milovaný triatlon je ve skutečnosti symptomem mužů trpících krizí středního věku. Byť se autor, bezesporu triatlonista, snaží čtenářům namluvit, že drahé kolo je pořád levnější než staré Porsche a kvalitní neopren vás vždy udrží nad vodou, kdežto milenka, i když mnohdy podobně syntetická, vás snadno může stáhnout ke dnu.    

Ale jak říká můj trenér běhu Jakub Holuša: „Nejhorší je smrt z leknutí.“ A tenhle věkový medián má upřímně řečeno i ledacos do sebe. Život vám v průběhu let představil váš vlastní stín, vašeho temného dvojníka, a s trochou štěstí a snahy se vám podařilo se sžít. A pokud ne, tak je alespoň dost pravděpodobné, že už vás ničím nepřekvapí. A tenhle úvodník? Psát ho bylo jako život po čtyřicítce: jízda na kole bez držení. Pevně věřím, že takový bude i celý rok 2023. Ale co já vím? Koneckonců jsem si kdysi také myslel, že nikdy nebudu tím pánem, co si v časopise stěžuje na krizi středního věku. 

Petr Matějček, šéfredaktor