První lásky

Prý není nikdy pozdě na to, zažít šťastné dětství. Nesmysl? Hmmm, jako někdo, kdo si před pár dny v bezmála čtyřiceti letech pořídil motorku a k ní relativně nápaditou helmu, musím minimálně připustit možnost, že by výše zmiňovaný frazeologismus mohl být v jádru pravdivý. Přesto na tomto místě cítím povinnost zdůraznit (koneckonců mé úvodníky občas čte i matka), že se pokorně hlásím k těm šťastlivcům, kteří při vzpomínce na dětství nepociťují žádnou výraznější křivdu.

Lví podíl na tom ale nenese ani tak rodičovská péče, jako spíš DSF. Deutsches Sportfernsehen, vzpomínáte? Tenhle klenot satelitního vysílání z Ismaningu u Mnichova tehdy nabízel v podstatě vše, po čem mé mladistvé srdce v průběhu devadesátých let minulého století toužilo. Po ránu teleshopping s Horstem Fuchsem, přes den Caravanning TV (dodnes jsem schopný vyjmenovat základní výbavu kdejakého obytného vozu z konce minulého tisíciletí), profesionální wrestling z Ameriky a v noci erotické pořady, jejichž hodnota pro mě byla počátkem puberty, a tudíž v době, kdy World Wide Web využíval pouze Bílý dům a ČVUT v pražských Dejvicích, zcela nevyčíslitelná.

A byla to právě tahle stanice, díky níž jsem prvně spatřil kinestetickou genialitu, jež kdysi přiměla rakouského katolického kněze a fyzika Augusta Musgera vynalézt technologii zpomalených záběrů. Na DSF jsem tehdy úplně poprvé viděl Michaela Jordana létat. Onu sezónu vyhrál Jumpman v dresu chicagských Býků svůj premiérový titul v NBA a já našel svou první velkou lásku – basketbal. Čtyři zlomené prsty dodnes svědčí o tom, že jsem se v tom vztahu i navzdory svému menšímu vzrůstu snažil vydržet co nejdéle. Nedopadlo to. Výrobu našeho zářijového čísla jsem si ale právě proto obzvlášť užíval. A přesně tak to má být. Ostatně, jak už kdysi řekl sám Michael Jordan: „Netrefil jsem v kariéře více než 9000 střel. Prohrál jsem více než 300 zápasů. Minul jsem 26krát při posledním hodu v zápase. Selhával jsem v životě znovu a znovu. A právě proto jsem nakonec uspěl.“

Petr Matějček, šéfredaktor