Šéfredaktor Petr Matějček představuje srpnové vydání

Francouzský režisér Jean-Luc Godard vždy tvrdil, že kinematografie je tím nejkrásnějším podvodem na světě. Jiní říkají, že nám, běžným smrtelníkům, dávají filmy příležitost v relativním bezpečí procítit mnoho různých životů. A pokud jste se jako my zrovna vrátili z Karlových Varů, kde jsme během festivalu devět dní provozovali naše Esquire Studio, tak víte, že film a svět kolem něj může představovat také společenské bitevní pole s nekonečně dlouhou válečnou frontou v podobě červeného koberce. 

Naneštěstí je film poslední dobou také něco jako chápan černý, tedy zvířecí druh, jenž sice ještě není úplně kriticky ohrožený, ale tak nějak všichni tušíme, že – pokud se rychle něco zásadního nestane – bude co nevidět následovat orangutana bornejského na vrchol červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody. Ano, minimálně díky měsíčním výpisům z účtu (jsou to ty zprvu těžko identifikovatelné dvousetkorunové obnosy) víme, že jsou tady Netflix, HBO Max, Disney+, Apple TV a spol., které jsme si během pandemie všichni ochotně předplatili. Jenže tyhle služby v rámci naší rétoricky literární konstrukce představují spíš komerčně turistické atrakce než volnou přírodu. Film patří do kina. Tam se zrodil. Tam jsme nad ním společně všichni od dětství žasli. A jedině tam může ona desátá múza skutečně naplno rozvinout své kouzlo.