Stutz Jonaha Hilla je lékem proti toxické pozitivitě na sociálních sítích

Dokument si můžete pustit právě v těchto dnech na Netflixu, a tak jsem si se Stutzem prostřednictvím Zoomu promluvil o přínosech terapie, vyrovnávání se s traumatem ze ztráty sourozence a o některých jeho tajemstvích, jak žít šťastnější a spokojenější život.

Moje první otázka na vás, Phile, je jednoduchá, ale může mít složitou odpověď. Jak se dnes cítíte?

Cítím se dobře. Je mi mnohem líp než v posledních dnech. Můj mozek pracuje dobře. Když bylo Parkinsonovi nejhůř, měl jsem problémy s hledáním slov, nebyl jsem schopen souvisle uvažovat.

Ve filmu se nezdá, že by vám někdy docházela slova. Ještě se mi nestalo, že by terapeut řekl během sezení slovo kurva.

[smích] To jsem mimochodem nikdy neudělal.

Bylo odzbrojující slyšet vás takhle mluvit. Je to něco, co běžně děláte se všemi svými pacienty?

U každého je to jiné, ale většině se to líbí. Dávám tím najevo: nezahrávejte si se mnou, jdem pracovat. Nestojíš na žádném piedestálu. Ruth Steiner tvrdí, že pokud s vámi někdo mluví o vyšších principech a spiritualitě a nerozesměje vás, není upřímný. Lidský stav je paradoxní. A pokud se tomu nedokážete zasmát, pak si z toho nedokážete dělat ani srandu.

Ve filmu dochází k výměně rolí, kdy jste to vy, kdo sedí na židli a je dotazován. Bylo vám to vůbec nepříjemné?

Trochu ano, ale ne nijak strašně. Když jsem se vzdělával na pozici terapeuta, sešlo se nás deset nebo dvanáct v jedné místnosti a pak jsme se navzájem zkoušeli. Takže jsem byl zvyklý na to, že mi lidé kladli otázky a zkoušeli mě. Když o tom teď přemýšlím, tak jsem si to docela užíval.

Je to asi něco, co se člověku moc často nestává. Kdy má terapeut možnost mluvit se svým vlastním terapeutem?

Je tu ještě jeden důležitý prvek. Věřím, že veřejnost by zajímalo, co bhem sezení říkám filmovým hvězdám. Říkám jim, že na konci dne poté, co se proletěli soukromým tryskáčem a zapózovali pro paparazzi, mají úplně stejné problémy jako každý z nás.

Jednou z věcí, ke které asi každý z nás jednou dospěje, je, že nikdo nikdy nemá všechno vyřešené. Nikdy nejste úplně ve stavu, kdy...

Máte úplnou jistotu.

Jonah mluví o tom, že měl strašné úzkosti a záchvaty paniky a myslel si, že kdyby dosáhl určitého stupně profesního úspěchu, všechny jeho problémy by zmizely.

Jedná se o věc zvanou Část X, která je součástí lidské duše. Jejím cílem je zabránit vám v růstu, zabránit vám být šťastní a spokojení. Je to záludné. Část X vám předloží problém, který nepotřebujete, a pak vám nabídne řešení, které problém ještě zhorší. Naznačuje vám, že pokud uspějete v podmínkách, které jste si vyfantazírovali, osvobodíte se od tří aspektů reality.

Ano, těch tří aspektů. To je velká část vaší praxe.

Bolest, nejistota a neustálá práce. Bez ohledu na to, jak úspěšnými se stanete, nikdo se jich nikdy nezbaví. Nikdo. A lidi to přivádí k šílenství, protože někdo řekne: Udělal jsem všechno možné, uspěl jsem, a přesto mám deprese, jsem stále vnitřně rozhozený. Ráno se probudím a cítím se na hovno. Jak to, že se toho nemůžu zbavit? Odpověď zní: Jsi člověk.

Myslím, že se to ještě zhoršuje díky sociálním sítím, které vyvolávají dojem, že budeme šťastní, když si pořídíme drahé sportovní auto, koupíme vilu nebo poletíme na drahou dovolenou.

Štěstí není úspěch. Štěstí je proces. Jednou z největších součástí tohoto procesu je odrazit se od části X. To je podle mě krása těchto nástrojů, že vám umožňují na něčem pracovat. A když to neděláte, tak se alespoň vykašlete na to, co děláte. Alespoň se dostanete na onu úroveň uvědomění.

To byla další věc, která mě v tomto filmu zaujala. Zdůrazňujete, že nástroje, které dáváte pacientům, jako je Jonah, nejsou klíčem k tomu, aby byli v životě šťastní, ale jsou tu spíše proto, aby vám pomohly při práci.

Jonah je velmi dobrý student. Jakmile se do něčeho, čemu věří, zakousne, bude to dělat každý den. V tomto případě jsem to já, kdo mu říká, co má dělat, ale nakonec na mně vlastně nezáleží. Principy, o kterých mluvím, jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé. Pokud jsou pravdivé a vy je uplatňujete, budete se cítit lépe, budete se cítit silnější. Pokud je přestanete používat, vrátíte se zpět k pocitům viny a selhání.

Přemýšlel jsem o tom konceptu v dětské psychologii, kdy se dětem říká, že nemají být pořád šťastné. Důležitý je spíše vnitřní klid. Do cesty se vám budou stavět nejrůznější problémy, ale mít klidnou základní linii vám pomůže zvládat životní vzestupy a pády.

Existuje věc, které se říká radikální přijetí. Normální přijetí znamená, že když se stane něco špatného - zemřel mi příbuzný nebo jsem přišel o práci - musím se s tím smířit. Radikální přijetí je jiné. Radikální přijetí znamená, že nejenže přijmu to, co se děje, ale také na to budu reagovat, jako by to byla ta nejlepší věc, která se mi kdy stala. Dám vám příklad. Surfujete?

Ani ne. Na prkně jsem nikdy nestál.

Řekněme, že čekáte na další vlnu. Nemůžete vědět, jak velká a rychlá bude. Ta vlna ještě nedorazila. Ale až přijde, vaše reakce na ni musí být: Na tenhle zážitek jsem čekal celý život. Ta vlna je dokonalá.

Vy i Jonah máte společnou zkušenost se ztrátou sourozence. Zajímalo by mě, jestli vás tahle zkušenost ještě víc sblížila.

Stalo se to v padesátých letech a mně bylo devět let, žil jsem na 78. ulici v New Yorku. Vracel jsem se domů ze školy a zrovna v tu chvíli přijeli rodiče v taxíku, máma se prohnala kolem a ani se na mě nepodívala. Otec přišel a řekl: „Tvůj bratr zemřel.“ A já se na něj podíval. V tu chvíli jsem se naštval a důvodem mého vzteku byla touha chránit rodinu. Můj osud zpečetěn a já si to ani neuvědomoval. Rodiče byli ateisté, takže rodina se poté tak trochu rozpadla. Mým úkolem se stalo vypořádat se se smrtí. Vím, že to zní šíleně a bylo to šílené.

Jste po natáčení tohoto filmu vyrovnanější a smířený se smrtí bratra?

Ano. Jsem na tom teď mnohem lépe. Dělám to, co prostě instinktivně chci. Odmítám spoustu nabídek, na kterých bych mohl vydělat peníze. Je mi 75 let, už je mi to jedno. Píšu knihu a informace, které z ní vycházejí, jsou velmi důležité. Mám pocit, že bych to měl dělat. Ale nejdřív jsem si musel odpracovat karmu, ať už tomu říkáte jakkoli, ze smrti svého bratra.

Máte nějakou radu pro lidi, kteří mají pocit, že si potřebují promluvit s terapeutem, ale nevědí, kde začít?

Pro ty, kteří terapii podstupují nebo o ní uvažují, musí u terapeuta najít dvě věci. Zaprvé, dokáže s vámi navázat velmi rychlý kontakt? Pokud to nedokáže během tří sezení, tak to nedokáže. Tak to prostě funguje. Za druhé, nikdy by vám neměli dovolit, abyste po sezení odešli z místnosti, aniž byste si něco vzali s sebou. Mělo by to být něco, na co můžete působit mezi sezeními, nějaký nástroj. Čas mezi sezeními je důležitější než čas během sezení. Vaším úkolem jako psychiatra je dát jim domácí úkol. Mnoho lidí to před odchodem vyžaduje. Tradiční psychoterapie je mnohem lepší než dřív, mnohem realističtější. Ale stále z ní lidé neodcházejí s nástroji, které jim umožní posunout se dál. Vše závisí na posunu kupředu.

Na samém konci filmu máte to nádherné vyznání lásky Jonahovi a Jonah vám odpoví: „Miluji tě“. A to podle mě vystihuje to, co se snažíte během filmu a našeho rozhovoru sdělit. Je to tak jednoduché? Je láska klíčem ke všemu?

Odpověď zní ano, jdete za láskou, abyste ji zažili, ale musíte usilovat o to, co je pro vás smysluplné. To je individuální. Takže všudypřítomná láska, která je kolektivní, by měla spojovat každého jednotlivého člověka. Opravdu, celý háček spočívá v tom, jak zařídit, aby vaše osobní touhy a snahy byly zároveň součástí kolektivity lidského rodu? Odpověď na tuto otázku znám, ale nemohu ji teď prozradit.