Home  /  Stories  /  Život na hraně

Život na hraně

„Chtěl bych víc a víc. Rychlost je droga,“ vysvětluje Oliver König, proč své nové motorce říká stroj času. A nejsou to jen planá slova šílence. Český talent se ve dvaceti letech stal nejmladším jezdcem mistrovství světa superbiků.
09.09.2022
Text: Marek Hlava
Foto: Benedikt Renč

Motocykl o výkonu 250 koní si poprvé vyzkoušel na podzim v Indonésii a překvapil všechny, i sám sebe. Obří stroj dokázal dovézt do cíle a vůbec ne pomalu, takže ještě loni mu nabídl smlouvu špičkový tým Orelac. „Dozvěděl jsem se to přesně na Štědrý den. Manažer Miloš Čihák mi dal nejlepší dárek k Vánocům,“ usmívá se Oliver König.

Jako první jezdec v historii přeskočil třídu „velkých“ supersportů přímo k superbikům. „Pomohlo, že nemám strach zkoušet nové věci a jít do nich po hlavě,“ říká. 

Nedávno vám bylo dvacet, takže kromě závodění se asi ještě musíte učit. Kam chodíte do školy?

Na Univerzitu Hradec Králové, na fakultu informatiky a managementu. Ale studuju dálkově, takže tam jezdím jen jednou za čtrnáct dní na dva dny, což se dá zvládat. Teď mi to ale pokaždé vycházelo na závody, takže jsem zvědavý, jak dopadne zkouškové období.

Váš život se však točí hlavně kolem závodění, letos jste dostal smlouvu v mistrovství světa superbiků. Jak byste ho zhodnotil?

Mistrovství světa silničních motorek má dva šampionáty – MotoGP a superbiky. Ty jsou sledovaností někde jinde, ale jsou závodníci, kteří nemají ani ambice jít do MotoGP. Někomu se víc líbí superbiky. A stejné je to s fanoušky. Obě série vlastní společnost Dorna a zásadní rozdíl vidím v tom, že prototypy motorek z MotoGP si nemůžete koupit, zatímco produkční stroje ze superbiků ano. Na tom je šampionát postavený: lidé fandí při závodech někomu, kdo jede na stejné motorce, jakou mají doma v garáži.

Jak jste se k motorkám dostal vy?

Poměrně tradiční cestou. Táta nezávodil, ale odjakživa jezdil na motorkách. Po svatbě přestal, ale láska k nim mu zůstala. Sledoval závody v televizi a já s ním a prý ve třech letech jsem prohlásil, že bych to chtěl zkusit. Doma se řeklo, proč ne, alespoň se naučím řídit v patnácti si pak někde nepůjčím tajně motorku a nerozsekám se. Mamka si šak dala podmínku, že na sobě musím ít úplně všechny chrániče, které existují. Takže jsem vypadal jak Robocop. ačal jsem s motokrosem, který jsem ezdil do jedenácti. To mi majitel jednoho týmu, se kterým táta spolupracoval, nabídl, jestli si nechci zkusit silnici, že má malý minibike. Šlo mi to, takže sme zkusili český mistrák a já hned rvní rok vyhrál.

To byla dobrá premiéra, ne?

To rozhodně. Přitom jsem dva závody musel vynechat, protože jsme byli na dovolené. Letos slavím desátou sezónu a silnici, ale tehdy ještě byly motorky a druhé linii. 

Máma už dnes nemá strach?

Má. Čím dál větší. Minulý rok byla v Mostě a celý závod se prý nedívala.

A táta?

Protože se mnou tráví spoustu času a ví, co se může stát, tak má určitě také strach. I když asi míň. Já jsem si říkal, že na těch malých motorkách se nemůže nic stát, a minulý rok se jeden kluk zabil. U nás na třístovkách asi tři metry za mnou. Problém nebývá pád, při něm se většinou nic nestane. Ale zůstal ležet na trati, první jezdec stačil uhnout, ti další už bohužel ne. 

Jak pracujete s vědomím rizika, že můžete mít tak vážnou nehodu?

Nemyslím na to. Samozřejmě si uvědomuju, že náš sport je nebezpečný, ale nesmím se bát. Musím mít respekt k motorce a k tomu, co se děje kolem mě. Nebo k nějakému úseku trati, protože vím, že to tam třeba v zatáčce klouže. Ale se strachem bych nemohl být rychlý, neustále se pohybujeme na limitu a k tomu pády patří. Letos jsem zatím nespadl, ale je to hlavně proto, že jsem v nové sérii a začínám trochu zlehka. Nehodami člověk ztrácí sebedůvěru – a to je to poslední, co teď potřebuju. Navíc ještě stoprocentně nerozumím motorce. Proto jdu pomaličku, krůček po krůčku.

Vy jste ješte minulý rok závodil v kategorii Supersport 300. Tradiční cesta by pak vedla k Supersportu 600, ale tuhle třídu jste jako snad vůbe první závodník přeskočil...

V superbicích jsem historicky první. Minulý rok jsem na konci sezóny dostal šanci jet na superbiku v Indonésii. Většina kluků by takovou nabídku asi odmítla, že to nemá smysl, nebo protože by se báli. My jsme se nebáli. Sice jsem dvakrát sletěl, ale v kvalifikaci jsem nebyl úplně daleko od nejlepších. Proto jsme si dovolili přeskočit kubaturu. Pomohlo, že nemám strach zkoušet nové věci a jít do nich po hlavě.

„Když jsem jel poprvé na litru a otevřel plyn, říkal jsem si, že už snad nelze jet rychleji. teď chci ještě víc a víc.“

Zkusil byste pro někoho, kdo motorkám nerozumí, vysvětlit rozdíl mezi třístovkou a superbikem?

Asi jako mezi oktávkou a ferrari. Třístovka má 50 koní a 143 kilo. Superbike má o 200 koní víc, ale těžší je jen o 20 kilogramů. Je to ohromně silný stroj, úpně jiná dimenze. A bude mi ještě chvíli trvat, než si zvyknu – mění se styl jízdy i délka závodu. Dřív jsme měli na celý víkend jednu směs pneumatik, teď čtyři. Mění se podle teploty, trati i toho, jak dlouho na té gumě potřebuju jet. Učím se teď také využívat potenciál pneumatik, je to běh na dlouhou trať.

Proč říkáte svojí současné motorce, tedy tisícovce, stroj času?

Když jsem jel poprvé na litru a otevřel plyn, tak jsem si říkal, že už snad nelze jet rychleji. Teď postupem času jsem si na tu rychlost zvyknul a už mi to přijde přirozené. A chtěl bych víc a víc. Rychlost je opravdu droga.

Orelac je špičkový tým, závodí mezi nejlepšími. Předpokládám, že se pro vás letos hodně změnilo i mimo okruh. 

Potřeboval jsem si uvědomit, že jsem dostal jedinečnou šanci. A teď se snažím dělat vše, abych z té šance vytěžil maximum. Kamarádi a všechno ostatní musí jít stranou. Nejradši bych odklidil stranou i školu, ale to mám zakázané. Ale i tak jsem na sobě nikdy tolik nemakal. Snažím se dodržovat životosprávu, ladit spánek, tréninky, to už snad ani víc nejde. Jednoduše vše podřizuju motorkám. Pokud chci něco dokázat, což chci, tak není jiná cesta.

Svět motorek neznám, ale v reality show Drive to Survive je vidět, jak neskutečná konkurence je mezi jezdci a týmy F1. Je to na těch motorkách podobné?

Řekl bych, že rozhodně ne. U nás je atmosféra mnohem přátelštější. Formule 1 je trochu jiný svět, především se tam točí jiné peníze. Možná by se dala v něčem srovnat s MotoGP, ale u nás v superbicích panuje spíš taková rodinná atmosféra. Samozřejmě, že třeba Honda nemá ráda Ducati a podobně, ale mezi závodníky je to jiné. Atmosféra mi jednoduše přijde dobrá, ale třeba to je tím, že o nás zatím nikdo nenatočil dokumentární seriál.

Pociťujete už tlak na výsledky? Máte strach, abyste uspěl? Nebo v týmu respektují, že jste nový a musíte si teprve zvyknout?

Na mě byl velký tlak minulý rok v třístovkách a s tím se mi nakonec podařilo nějak vypořádat. V superbicích na sebe nejvíc tlačím sám. Což, myslím, je na jednu stranu dobře – nemám to na háku, prostě chci. Okolí ani tým na mě zatím žádný tlak nevyvíjí.

Máte nastavené nějaké cíle, nebo jste k tomu ještě nedospěli? Partnerství je relativně čerstvé.

V první řadě si musím všechno osahat a začít se postupně zlepšovat. A samozřejmě získat nějaké body, umístit se v top patnáctce. V Assenu jsem byl blízko, uvidíme dál.

Pracujete i s mentální stránkou?

To je dnes ve sportu hodně v módě. Jsem v kontaktu s mentálním koučem Marianem Jelínkem, kterému mohu kdykoli zavolat nebo napsat. Občas mi napíše i on. A máma je psycholožka, takže najdu pomoc i doma. I když je jasné, že od rodiče to člověk tolik nebere. Naštěstí nemám potřebu pracovat s psychikou pravidelně, je to spíš nárazová záležitost. Ale vím, že hlava dělá hodně, a když se cítím psychicky dobře, je to znát na výsledcích. 

Máte novou smlouvu ve vyšší sérii, polepšil jste si i finančně?

Vnímám, že v tomto ohledu se věci daly do pohybu, ozývají se sponzoři. Ale neřeším to, v této fázi by mi asi už praskla hlava. O peníze se stará můj manažer.

Jaké jsou vaše ambice? Nejen pro letošní rok...

Letos mám hlavní cíl vyjet si místo pro příští rok. Přesvědčit svou stáj, nebo třeba jinou stáj, že na to mám a že by stálo za to mít mě v týmu. Pevně věřím, že se v průběhu sezóny sžiju s motorkou, pochopím, co a jak, a přijdou výsledky.

V superbicích jste momentálně vůbec nejmladší. Jaký je to pocit, když najednou závodíte s lidmi, k nimž jste ještě nedávno vzhlížel?

Vzhlížím k nim pořád. Například se mnou závodí Jonathan Rea, to je šampion všech šampionů (irský závodník, který jako první získal v MS superbiků šest titulů – pozn. red.). Žádný jiný šampionát by mě nenaučil tolik, i když se v něm zatím jen plácám. Ale vždy, když mě někdo předjede, snažím se od něj co nejvíc naučit. Zakrvit se a zůstat za ním, co to jde. Musím z toho letos vytřískat co nejvíc, abych to potom dokázal využít do budoucnosti.

Letos vám určitě přibyly i mediální povinnosti. Jak je zvládáte?

Upřímně řečeno mě tyhle věci nebaví. Ze začátku sezóny jich bylo opravdu hodně, každý den, a to už mi nebylo moc příjemné. Ale absolutně to chápu, mediální povinnosti beru jako daň za to, že můžu závodit na takové úrovni.

Všiml jsem si, že máte zajímavé tetování. Proč číslo 52?

S tímhle číslem jsem byl minulý rok poprvé na světovém pódiu. Tak jsem si za odměnu nechal udělat tetování, chci ho vozit na sobě i dál. Prostě jsem si udělal radost.

Jak se vlastně určují čísla na vašich motorkách? Můžete si je vybrat, nebo vám je přidělí?

To je v každém šampionátu jinak. V českém mistráku si můžete vybrat. Když jsem jezdil v Německu, čísla na malých motorkách nám přidělovali. Od jedničky do padesátky měli Němci, dál pak cizinci. Ve vyšších sériích si je už jezdci většinou vybírají sami. Problém nastává jen ve chvíli, když přijdete do kategorie, kde už je vaše číslo obsazené.

Máte nějaký recept na rychlost?

Pozdě brzdit a brzo přidávat.

Foto: Benedikt Renč

Styling: Lenka Kermes

Text: Marek Hlava

Asistentka stylistky: Josefína Joštová

Make-up a vlasy: Renata Zelinková (L’Oréal Paris Professionnel)

Produkce: Ivona Petružálková

Oliver König 

Narodil se 18. března 2002 v Praze

Kariéra

2013: Mistr ČR minibiků

2014: Mistr ČR MiniGP; ADAC Mini GP

2015: Mistr Evropy FIM Europe Stock 250

2016: Šampion Alpe Adria Moto3

2017: Šampion Alpe Adria Moto3

2018: Alpe Adria SSP 600

2019: Donington Park SSP 300

2021: SSP 300 – 11. místo, 1x stupně vítězů; šampion Alpe Adria

2022: MS superbiků; je 6. Čechem v sérii Motocykl Kawasaki ZX 10 RR, 1000 cm3

Tým

Orelac Racing Team (Španělsko)

Manažer Miloš Čihák

Objednejte si předplatné Esquire

Předplatné

Doporučujeme

#man at his best