Zrcadlový obraz versus fotografie

Zrcadlo vs. fotografie: realita se střetává s vjemy

Batole se v zrcadle pozná ve věku 18 až 24 měsíců a zažije aha moment. Vývojová psychologie nazývá zrcadlovým stadiem okamžik, kdy jsme schopni vnímat sami sebe. Potom se na sebe díváme znovu a znovu a máloco známe tak dobře jako svou vlastní tvář. Mimochodem, rozdíl mezi zrcadlovým obrazem a fotografií můžeme vnímat pouze my sami. Všichni ostatní nás vidí takové, jací jsme.

Proto se na fotografiích považujeme za neatraktivní

Pravdou je, že klameme sami sebe. Snažíme se dívat na život a na sebe pozitivně, částečně z důvodu sebeobrany. Součástí tohoto konceptu sebeobrany je i poslední kontrolní pohled do zrcadla před odchodem z domu. Když je vše v pořádku a vše je na svém místě, pak s důvěrou vyjdeme na ulici. Za tímto účelem se otáčíme kolem vlastní osy, zkoumáme se ze všech úhlů a děláme grimasy, dokud se nám nezalíbí to, co vidíme v zrcadle. Naše řeč těla se přizpůsobuje našim očekáváním. Na rozdíl od naší tváře na fotografiích. Odraz v zrcadle je proměnlivý - a navíc bočně obrácený. To, co vidíme, je pak uloženo v naší mysli jako věrný obraz nás samých.

Žádný člověk však nemá dvě naprosto stejné poloviny těla, natož naprosto symetrický obličej. Nos se může mírně naklánět doleva nebo se na pravé straně může objevit další mateřské znaménko. Takže to, co v zrcadle vnímáme jako krásné a přitažlivé, je ve skutečnosti zrcadlově obrácené. Na fotografii se díváme pravdě doslova do tváře. Náš obraz je reprodukován věrně podle skutečnosti. To v nás často vyvolává pocit, že na fotografii vypadáme "nějak špatně". Na rozdíl od zrcadlového obrazu již nelze u fotografie měnit řeč těla. Zejména na fotografiích, které pořídili jiní, se zaměřujeme na rozdíly mezi samotným záběrem a naším sebeobrazem.

Sebevnímání: Jedná se o efekt pouhé expozice

Za tento problém s vnímáním můžeme poděkovat "Mere-Exposure Effect". Říká se mu také "efekt pouhého kontaktu" a byl objeven již v roce 1968 Robertem Zajonicem. Princip vychází z předpokladu, že samotná vícenásobná prezentace osob, situací (nebo dokonce fotografií) může pozitivně ovlivnit postoj člověka k těmto věcem. Tato první prezentace však nesmí být negativní - v takovém případě se averze pokaždé zesílí. Tento efekt se netýká pouze vnímání sebe sama. Například čím častěji jíme určitý pokrm, tím je pravděpodobnější, že nám bude chutnat. Naše sympatie k člověku rostou tím více, čím více se s ním setkáváme, a tím je pravděpodobnější, že se z toho může vyvinout přátelství. Za naší "nelibostí k sobě samým" na fotografiích stojí čistý zvyk. Je to proto, že efekt pouhé expozice nás nutí reagovat pozitivně na to, co často vidíme.

Vše je otázkou zvyku: více fotografií pro více sebelásky

Selfie generace to stejně už dávno ví. Čím více fotografií pořídíte a prohlédnete si je, tím více se vám budou líbit. Protože stejně jako před zrcadlem často měníme pózu, měníme výraz tváře a korigujeme úhel, dokud fotografie přesně neodpovídá našim představám a sebeobrazu. Pokud si tedy také myslíte, že neumíte zaostřit, měli byste se selfie režimem experimentovat častěji, dokud se vám na fotografiích nebudou líbit stejně jako při pohledu do zrcadla. Mimochodem, to platí i pro váš hlas, protože svůj vlastní hlas slyšíte úplně jinak než na nahrávkách.