Anatomie pádu

Velebená novinka pojednává o spisovatelce Sandře, jež se svým manželem a synem Davidem žije na odlehlé chatě v Alpách. Když se však syn vrací jednoho dne domů, nalezne před domem mrtvého otce. Na první pohled se zdá jít o sebevraždu, kdy měl muž sám skočit z okna. Jenže jisté nejasnosti naznačují, že by mohlo jít i o vraždu, kterou mohla spáchat jedině jeho žena. Sandra se tak po důkladném vyšetřování dostává před soud, kde je její osobnost i manželství rozebráno až na dřeň a na světlo vypluje několik temných tajemstvích.

Anatomie pádu je tak v první řadě procedurálním a soudním dramatem, skrývá ovšem v sobě i zásadní prvky psychologického a vztahového žánru. Když by měl pak člověk označit snímek jedním slovem, asi by jím byl výraz precizní. Režisérka Justine Triet ve svém snímku opravdu nikam nespěchá a s naprostou precizností a citem pro jakýkoliv detail předkládá osud jedné chladné spisovatelky, jejíž osobnost se před vámi rozebere do poslední molekuly, a vy stejně nebudete zcela vědět, na čem jste.

Zejména při strhujícím soudním procesu, který trvá hodinu a půl a stejně ho nemá divák dost, si scénář i režie nádherně hrají s nejednoznačností celého případu a jasné předkládají, že nic není černobílé. Scenáristé nevedou diváka lacině za ručičku, nedávají mu jasné odpovědi, naopak obě strany sporu předkládají své názory a teorie a nechávají na divákovi, aby si utvořil vlastní názor. A této nádherné nejednoznačnosti se film drží až do samotného finále. Justine Triet si pak pomáhá zdánlivě chladnou a odměřenou režií, které pomáhá také civilní kamera či prakticky minimální účast hudby. Právě díky těmto proprietám se jí ovšem daří zvyšovat napětí a dostávat se divákovi čím dál více pod kůži.

Výsledkem je strhující soudní drama, které ale brilantně funguje i ve vztahové rovině a jisté scény ze života manželského páru jsou zde ještě mrazivější a znepokojivější než v případě Manželské historie od Netflixu. Pomáhají pak tomu taky maximálně soustředěné a civilní výkony v čele s bezchybnou Sandrou Hüller, která odtažitost své postavy i následné proplouvání emocí zvládá s naprostou bravurou a ukazuje, jak se má hrát brilantně napsaná komplexní postava.

Velká síla Anatomie pádu se skrývá v tom, že tvůrci zdánlivě netlačí na pilu, neždímou z diváka lacině emoce ani před nás nepřekládají zbytečně překombinovanou kriminální zápletku. Vlastně by se dalo říct, že ve výsledku je zdejší děj docela jednoduchý. Jenže v jednoduchosti se tu skrývá ta největší síla. Film zkrátka ukazuje spornosti a nejednoznačnosti jak soudního procesu, tak partnerského života. Ano, občas je tempo snímku až příliš pomalé a v první polovině při přípravě na soud film už diváka v některých momentech trochu ztrácí, jinak se ovšem jedná o dílo, jež vás svým nenápadným a realistickým přístupem zvládne dokonale sejmout.