Když pořadatelé Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary oznámili, že letos přijede britský herec Michael Caine a převezme Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii, nebylo co řešit. Sir Michael? Vynikající volba. Caine na festivalu zároveň uvedl snímek Bestsellery režisérky Liny Roessler, v němž ztvárnil jednu z hlavních rolí.
Příští rok mu bude 89, hůř chodí a má problémy se zády, ale humor, nadhled a entuziasmus rozhodně neztrácí. Natočil téměř dvě stovky filmů, z nichž si některé, jak říká, ani nepamatuje, pár za to ani nestojí, spousta je naopak skvělá, ale že by si třeba nějakým propadákem zkazil reputaci, to ho netrápí. „Nikdy jsem si nemyslel, že nějakou reputaci vůbec mám,“ rozesmál ve Varech novináře.
Odmalička chtěl být filmovým hercem. V poválečném Londýně chodil do kina na Camberwell Green, vstupné stálo tři pence a mladý Michael, který pocházel z opravdu chudé rodiny, raději nejedl, než aby přišel o filmy s Humphreym Bogartem nebo Marlonem Brandem. „Ale když řeknu, že jsem viděl všechno, co se natočilo, nepřeháním,“ vzpomíná.
Čím je Michael Caine pro diváky tak lehce zapamatovatelný? Podle mě tajemství tkví v jeho pohledu (ať už bez brýlí, nebo častěji za nimi), který je mírně snobsky povýšený, trochu pobavený, zároveň lehce mrazivý – příliš uhlazený na to, aby neměl za lubem něco prohnaného, a příliš přirozený na to, aby neskrýval temnější motivaci. Určitě si této přitažlivé rozporuplnosti všimli i členové Akademie, když ho v roce 1967 nominovali na Oscara hned za jeho první hollywoodskou roli nenapravitelného hledače rozkoše v komedii Alfie.
Pak už následovala plejáda různorodých filmů, několik nominací a konecně Oscar za vedlejší roli (1987) ve filmu Hana a její sestry Woodyho Allena. Když mu bylo 62, dostal scénář, který vrátil producentovi s tím, že jeho role je bezvýznamná. A ten odvětil: „Ale Michaele, ty nehraješ milovníka, ale jeho otce.“ Tehdy v polovině 90. let se rozhodl, že je čas odejít do důchodu. S manželkou se přestěhoval do Miami, otevřel si restaraci a měl se skvěle. Ale spřátelil se se sousedem Jackem Nicholsonem, který ho přesvědčil k návratu.
Jejich thriller Krev a víno (1996) se povedl, načež Caineovi překvapivě začala druhá, velmi úspěšná kariéra. Následoval druhý Oscar (2000) za Pravidla moštárny, komerční hity s Batmanem a další a další projekty. Až ho napadlo, že by měl lidem v jeho věku říct: „Nevzdávejte to, protože tam venku je toho víc.“ Vyžaduje to ovšem vitalitu a pracovitost, vlastnosti, jež britskému herci nikdy nechyběly. Mimochodem, víte, že je autorem tří autobiografikých knih a v lockdownu z dlouhé chvíle začal psát thriller?
Před pár lety se v Anglii v jednom televizním pořadu ptali studentů, co chtějí v životě dělat. Tři z nich řekli, že chtějí být slavní. Ale už jim bylo jedno, v čem a jak toho dosáhnou – prostě být slavní a bohatí. Caineovi to přišlo divné a inspirovalo ho to k napsání jedné z jeho biografií. Jeho poselství zní: „Když budete v něčem nejlepší, možná jednou budete bohatí a slavní. Ale neměli byste to dělat proto, abyste byli bohatí a slavní.“
A druhé? „Always keep working.“ Proto je pořád nažhavený na telefonu a čeká, až se ze sluchátka ozve: „Mám pro tebe film.“
Superhrdinové všednosti
Vozový park plný otázek
Jsem hráč ve vlastním cirkusu