Jáchym Topol o Citlivém člověku i bezcharakterním gangsterovi

Jak vidíte současný stav světa ve srovnání s dobou, kdy jste začínal psát? Jaké jsou podle vás největší výzvy dneška?

Když řeknete současný stav světa, tak přestože sedíme na lázeňské kolonádě v Karlových Varech, tak mě okamžitě napadne ta strašná válka na Ukrajině. Pro mě osobně je zvláštní, že ačkoliv jsem se ve svých knihách snažil politikou spíše nezabývat, pokaždé mi do nich nějak vnikla. Dlouho jsem si myslel, že jsem spisovatelem, který bude psát o konci východní Evropy a vždy jsem měl pocit, že píšu takové requium za Českou zemi, která byla ve východní zóně a mění se v barevnou, báječnou, svobodnou zem. Říkám to jako autor egoista, protože samozřejmě lidi kus od nás jsou bombardováni, zabíjeni a nám se nic neděje. Ovšem strach z východní říše, z Rusa, který chce být naším velkým bratrem, ten v mých knihách je stále přítomný. Doufal jsem, že se toho zbavím, ale když jste zmínila současný stav světa, tak si uvědomuji, že se toho nedokážeme zbavit.

Kdo je podle vás Putin?

Myslím, že Putin patří k těm zrůdnostem, které se v Rusku zrodily desetiletími a staletími útlaku a lidského ponížení. V mládí jsem patřil ke společenství, které si říkalo Underground, Charta77… to je moje mládí. Vzpomínám na něj s jiskrou v oku jako na bezvadný a dobrodružný čas. Vlastně jsme se snažili z východu a Ruska uprchnout, ale jak se zdá, tak se to nepodařilo. Putin je prostě bezcharakterní gangster.

Sice tvrdíte, že politika nebyla nikdy vaším primárním tématem, ovšem ve vašem díle je, jak sám zmiňujete, všudypřítomná. Jak se podle vašeho názoru politika a literatura navzájem ovlivňují?

Literatura v naší době ztratila strašně moc ze své razance. Dvacátá léta byla stoletím knih, které nyní nahrazuje obraz. Například moje dcera Marie, které je šestadvacet, mi včera řekla úžasnou větu, že literatura už není platforma, kolem které by se sdružovala nejmladší generace. Já ještě patřím k pokolení čtenářů. Psané slovo pro nás bylo nesmírně důležité. Dnes spisovatelé zajímají daleko méně lidí a také mají větší svobodu, a to i v totalitních režimech. Mnohem více jsou střežení novináři.

Zaujala mě myšlenka sdružování se kolem literatury, které postupně vymizelo. Do jaké míry to ovlivňují a ještě do budoucna ovlivní moderní technologie jako je třeba ChatGPT? Zkoušel jste je?

Jasně, že jsem se s tím bavil. Sledoval jsem jaké bravurní nesmysly píše a zároveň jaké píše dobré věci, ale myslím si, že technologie je natolik rozjetá, že ani vy ani já nedokážeme odhadnout, co bude za rok. To mě ale paradoxně nějakým způsobem uklidňuje. Když něco nejsem schopen vymyslet, tak jako to vymyslel třeba Jules Verne ve svých románech, vlastně se tím nezabývám. Je mi to nějak jedno. Jsem toho názoru, že já osobně psát musím, a tak to budu dělat, i když mnohem lepší knihy vyplodí nějaký robot.

Myslíte si, že když robot napíše cokoliv lépe než člověk, že kniha od někoho z masa a kostí bude mít ještě význam? 

Musím v to doufat. Ale i to patří k nejistotě. Paradoxně ačkoliv žijeme v blahobytu a technologie jsou dnes již zázračné, obklopuje nás doba, která je absolutně nejistá. Člověk, který nemá dar víry, je neustále zmítaný příbojovými vlnami pokroku. Já se tím pro svůj duševní klid snažím nezabývat. Legrační je, že my se vlastně vůbec neznáme, ale během deseti minut jsme si začali vykládat dobrodružství našich mobilů.

To je pravda. (Smích.)

Já jsem vám vykládal, že jsem nebyl nabitý a jak byly ty dvě hodiny zvláštní. Vy jste mi říkala, že jste tu v práci, proto vám mobil duní nepřetržitě… Už si myslím, že se skutečně technologie stávají součástí našeho těla.

Což je smutné, ale asi to patří k dnešnímu světu. 

Jasně! Zároveň ještě jednou odbočím k politice a k tomu, co se dělo například kdysi v Rusku v koncentračních táborech Gulag. Byly tam desítky milionů lidí a svět o tom nevěděl. Dnes díky technologiím vidíme zlo každou hodinu, každou minutu a víme, co se děje. To je zase něco úžasného! Jako kdyby nám Bůh technologii dal, abychom se už nemohli vymlouvat na to, že zlo nevidíme.

Nechtěla jsem úplně zabíhat do tématu dezinformací, ale když jsme se bavili o umělé inteligenci a válce, pak je také otázkou, zda lidé umí/budou umět rozpoznat, co je reálné a co nikoliv…

Já si pořád myslím, že pravda je vidět. Že inteligentní člověk dezinformaci rozezná. 

Snad, já v to doufám! Teď trošku odbočím, ale hrozně by mě zajímal váš proces psaní, protože jsem slyšela, že je nesmírně zajímavý. 

Na tohle vlastně úplně nedokážu odpovědět. Báječné na mém procesu psaní je to, že je tajemstvím i pro mě samotného. Je pravda, a myslím, že teď neřeknu nic zvláštního, když jako spisovatel potřebuji samotu a klid. Takže žiju takový paradoxní život. Například Citlivý člověk vyšel v Americe, ve Francii, v Itálii, v Polsku, v Německu, v Holandsku, ve Švédsku… a knihu jsem si moc užil, protože jsem s ní všude jezdil. Teď je na světě i film a jak vidíte od rána dělám rozhovory. Pohybuji se jako obrovský extrovert a samozřejmě se strašně těším, až zase zalezu do samoty. Tam možná nějakou další knížku udělám a možná taky ne. Je to pro mě stále otevřené. Nejsem takový ten spisovatelský profesionál. Někdy toho lituji a jindy jsem rád, že si nechávam svobodný prostor.

Když už jsme narazili na Citlivého člověka, kvůli kterému tu vlastně dnes sedíme, tak o vašich knihách se říká, že jsou prakticky nezfilmovatelné, souhlasíte s tím? 

Já jsem vlastně šťastný autor v tom smyslu, že už byl zfilmovaný můj román Anděl Vladimírem Michálkem, Sestra Vítkem Pancířem a nyní Tomáš Klein natočil Citlivého člověka. Všechny tyto knížky jsou nezfilmovatelné. (Smích.) Pro mě je ovšem fantastické, že potkávám lidi, kteří se chopí takové výzvy a pustí se do ní. Mezi mnou a Tomášem platila od začátku instinktivní dohoda “udělej si to jak chceš”. Skamarádili jsme se na pivu a já vždy sázím na člověka, kterému instinktivně důvěřuji. Nemusíme se o tom nějak dlouze bavit. 

Já jsem ale slyšela, že to byl opravdu dlouhý proces, než film vznikl. 

No to byl určitě dlouhý proces! Taky nás zaškrtil Covid. Citlivého člověka jsem psal v domečku u Sázavy v hodně primitivních podmínkách: haprovala tam voda, elektřina, asi dvě zimy jsem si štípal dříví… Byl to neuvěřitelný zážitek, když ke mě přijela celá filmařská parta. Chodil jsem po zahradě a měl jsem pocit, že jsem se snad zbláznil. Na druhou stranu jsem se radoval, protože kterému autorovi se stane, že postavy, na které myslí celé roky, vkládá jim do úst dlouhé řetězce vět, najednou ožijí. Bomba to byla i pro sousedy, kteří mě tam vídali ve vaťáku jak jdu pro pivo a najednou mi po dvorku tančil David Prachař. 

Takže jste s filmovou adaptací spokojen? Splňuje vaše představy? 

Úplně. Od začátku jsem počítal s tím, že knížka bude osekaná. Z desítek postav tam zůstane jen někdo…

Vaše knihy jsou dost temné, někdy až surrealistické. Co jimi vlastně chcete primárně předat? 

To je těžké a kdybych to věděl, tak nebudu psát stovky stránek… (smích.) Mám pocit, že moje knihy jsou plné úzkosti a tíhy, ale zároveň je v nich čitelný i humor. Je někdy černý a tím si podle mě pomáháme. A dokonce bych i řekl, že je to specificky česká věc. Jedna z postav Citlivého člověka dokonce říká: “Humoru já se nezaleknu.” (Smích.)

A na závěr mi prosím ještě prozraďte, co máte nejraději na festivalu v Karlových Varech. 

… (přemýšlivé ticho) no, asi kolonádu.