Nakonec je to znovu ten starý mýtus: Nad temnými vodami se vznášel zárodek budoucího světa, čekal na první slovo a pak začal dlouhý běh na trati času, prostoru a citu... Tahle představa mě potkala v parčíku před holešovickým pivovarem přestavěným na lofty a vytvořila vesmírné pozadí pro jinou, pozemštější. Muž v hnědých teplácích a kulichu běží lesem a odráží se od pěšiny k výskokům v jelením stylu. Herec Václav Neužil a světová vytrvalecká ikona Emil Zátopek tak splynuli do jediné postavy na imaginární filmové planetě. Ten záběr v traileru trvá vteřinu, ale když jsem ho viděl poprvé, můj běžecký trénink získal ještě ten den nový prvek. Jelení skoky znamenají kromě radosti, energie a strašlivé námahy i touhu odlepit se od země k letu – a tomu se nedá odolat, i když jich zvládnete jen pár a na dostřel infarktu. A to byl jen stručně trailerový oblet světa, jenž si zaslouží vlastní velkou legendu o stvoření. Proto jsem byl tady – abych znovu oživil zárodek nad vodami, promluvil s mužem prvního (i posledního) slova a později se všemi,kdo vytvořili hlavní proudy, hlubiny, cesty i barvy zátopkovské krajiny.
„Bojíte se psů?“ chtěla vědět mladá žena v jednom z kancelářských loftů, a když jsem tváří v tvář smějícímu se retrívrovi projevil statečnost, ukázala na další strmé schodiště. David Ondříček, vytrvalý bůh planety Zátopek a šéf produkční společnosti Lucky Man Films sídlí – jak jinak – až úplně nahoře.
Kdysi dávno, v dobách, kdy Emil Zátopek po vyhazovu z armády kopal studny a přespával v maringotkách, vyprávěl Miroslav Ondříček osmiletému synovi historku o chlápkovi, který při běhu uštval psa. Když zchvácený vlčák druhý den znovu zahlédl gesto „pojď se se mnou proklusat“, s kňučením zmizel a David Ondříček získal svého dětského hrdinu. V uších mu pak vibrovalo heslo „Když nemůžeš, tak přidej“ a později se přidala povídka Jak to tenkrát běžel Zátopek ze sbírky Plná bedna šampaňského od Oty Pavla.
Jméno, sportovní úspěchy a výstřední život jednoho z nejúspěšnějších sportovců všech dob visely ve vzduchu od konce 40. let minulého století, ale zárodek filmového přepodstatnění zablikal až v roce 2007. „Přišel s tím tenkrát Honza Muchow a dlouho jsme si lámali hlavu, proč ten film ještě nikdo nenatočil – ale věděl jsem, že to bude těžké,“ načrtl startovní čáru čtrnáctiletého ultramaratonu David Ondříček. A bylo. „Po čase jsme se s Honzou pustili do psaní filmového syžetu, ale nakonec jsme s tím nebyli spokojeni. Vyšel nám z toho životopisný film ve stylu ‚narodil se a vyhrál‘, hodně jsme tam psali o děství, maminka, tatínek... I když tahle prvotní práce, kdy jsme život Emila Zátopka hodně načerpali, se nakonec projevila.“ A podobně zapůsobilo dvojí odmítnutí scénáře Státním fon dem kinematografie.
Po uspěšném grantu na vývoj projektu na základě námětu přišla finanční stopka, ale zároveň příležitost stát se největším žijícím odborníkem na Zátopkův život. „Společně s Českou televizí jsem koprodukoval dokumentární film o Zátopkovi, což považuji za vynucený geniální tah. Obešel jsem lidi, kteří ho znali, ať to byli atleti, kuchařka z tréninkového centra v Houšťce nebo správce stadionu v Helsinkách. Byl jsem v pokoji, kde se jako sedmý z osmi sourozenců narodil, u Bati jsem viděl, jak vypadají stroje, na kterých dělal, a proběhl jsem si cílovou rovinku na helsinském olympijském stadionu, kde Emil tak senzačně vyhrál maraton. Dozvěděl jsem se spoustu věcí, které mi zamotaly hlavu, protože se od těch oficiálních dost lišily. Částečně to způsobil i Emil – historky si nenechal kazit pravdou a vyprávěl je pokaždé jinak –, od toho, jak se s Danou seznámili, až po olympijskou pětku jako závod století. Mezi řádky jsem ale četl obrovský obdiv a lásku lidí, kteří se s ním setkali, a vždycky přidali vzpomínku na to, jak jim pomohl a něco pro ně udělal.“
Po tomhle prosekávání houštinou reality vznikla další verze scénáře obohacená o nová témata, ale slovy Davida Ondříčka: „Pořád to nefungovalo. Stále to byl lineární biografický příběh, až přišla Alice Nellis se story Rona Clarka, australské ho běžce, který za Zátopkem jako svým mentorem přijel hledat jakýsi grál vítězství. Neskutečně se spřátelili a Emil mu pak k nelibosti své ženy věnoval jednu ze svých zlatých olympijských medailí. Alice se také víc zaměřila na Danu, přinesla ženský element, který tam byl potřeba. Se scénářem jsem se však pral i v té finální verzi, úplně mi tam nefungovaly dialogy a vztahy, ale výhoda je, že když jsme film začali zkoušet – a já se ho snažím zkoušet jako divadlo –, ten příběh ožil a společně s Václavem Neužilem a Marthou Issovou jsme dialogy doladili. Měli jsme prostě Emila Zátopka už skvěle nastudovaného.“
Poslední verze scénáře grant získala a nad tmavými vodami se rozsvítilo světlo. Bylo ho ale potřeba víc, mnohem víc. Skutečné planety vytvářejí přírodní síly, na ty filmové potřebujete energii známou jako peníze. Neboli čas, aby na trať vběhl producent, o němž David Ondříček mluví jako o členovi rodiny. Kryštof Mucha, výkonný ředitel Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a účastník jistého holešovického orloje.
„Shánět na film peníze z pozice režiséra je nutné zlo,“ zauvažoval David Ondříček. Když ale máte blízkého kamaráda s vášní pro vaše filmy, tohle zlo vybledne. „Kryštof mě naučil, že při shánění financí můžete jít někomu něco prezentovat a zároveň toho člověka zkoumat, jestli si ,zaslouží‘, aby nám mohl dát peníze do filmu.“ Fajn. Kde se ale tohle umění naučil Kryštof Mucha? Jak v sobě před zaklepáním na mahagonové dveře uspat prosebníka a probudit krále?
„Částečně to budou geny rodiny, z níž pocházím,“ řekl mi později Kryštof a zběžně mě provedl rodokmenem: dědeček z otcovy strany jako prvorepublikový ředitel jedné z českých bank, matčina větev vede do slavné cukrovarnické rodiny ke Gustavu Heidlerovi, významné postavě meziválečné politiky a byznysu. Taková koruna rodinného stromu se nedá promlčet, „takže určitý pocit jistoty pro pohyb v tomhle prostředí jsem v sobě měl, aniž bych věděl proč. A když jsem před pětadvaceti lety začal dělat karlovarský festival, získal jsem velkou školu od Jiřího Bartošky. Absolvoval jsem s ním spoustu schůzek a viděl, jak je úžasný v jednání s lidmi. V určité fázi komunikuje se stejným respektem jak s prezidenty, tak s portýry v Grandhotelu Pupp.“ Což ale neznamená, že je nutné domluvit se s každým – naopak. „Já nejdu pouze žádat o peníze, ale nabízet lidem šanci spojit svoje jméno s tím nejlepším, co v téhle zemi je. A může se stát, že při jednání zjistíte, že s jistými lidmi prostě spolupracovat nechcete. Přijdou chvíle, kdy se za vás budou muset plně postavit – protože v případě Davida Ondříčka a Zátopka nabízíte absolutní špičku. Nejen filmařsky, ale i lidsky. Ve chvíli, kdy se s námi spojíte, stáváte se součástí našeho prostředí a můžete se potkat s lidmi, kteří mohou být přínosní zase pro vás.“
A samozřejmě, součástí takového dobrodružství jsou i temnější chvíle. David Ondříček zmínil scénu, kdy oba s Kryštofem bydleli na dohled od sebe v Holešovicích a během shánění peněz na drama Ve stínu vycházeli týdny střídavě na balkon a jako dva apoštolové finančních strastí si vyměňovali truchlivé pohledy – než se znovu odrazili ode dna a pak sklidili sbírku Českých lvů. Podobná proláklina postihla i přípravu filmu Zátopek. Čekání na grantovou spásu a snění vyžaduje kromě jiného velkou odolnost. „Prohry samozřejmě strašně bolí, ale pomůže vám v tom znalost prostředí, a když víte, čím si musel projít Miloš Forman... Nikdy nevyhrajete 100 ku 0. To, že jsme tehdy nedostali grant a nemohli Zátopka spojit s olympiádou 2016, věci paradoxně pomohlo, protože David pak o Zátopkovi natočil dokument, což by měla být povinnost pro každého, kdo pracuje na životopisném filmu. A nakonec se to celé rozzářilo, protože – ne že by se objevila spousta nových faktů – všichni lépe cítili to téma.“
Mnohaleté zrání vede i k absolutní nechuti ke kompromisům typu product placement a jiným úlitbám finančnímu světu. „Máme s Davidem výhodu, že ani pro jednoho není film primární živobytí, takže jsme mohli dát té látce všechno. Když začnete dělat ústupky a snažit se někomu zalíbit, stejně to fungovat nebude. Musíte být prostě přesvědčený, že je to čisté, a buď si to cestu najde, nebo ne.“ K úspěšné topografii téhle cesty nakonec přispělo i koronavirové zdržení olympiády i premiéry Zátopka: znamenalo to více času na dokončovací práce i dorovnání rozpočtu o zbývající pětinu. „Měli jsme obrovskou výhodu, že jsme ten film už měli hotový a mohli ho partnerům ukazovat. Kdybychom to udělali loni, jdeme do distribuce v minusu. Teď je otázka, co udělají kina, ale to neovlivníme. My můžeme bojovat jen s věcmi, jež ovlivnit můžeme.“ Samotná planeta Zátopek se ale vlivu svých tvůrců nevzpírá – musejí jen najít nejlepší způsob, jak ji obrábět. Takže teď, když zárodek září a má spoustu energie, může se objevit filmový architekt Jan Vlasák, obnovitel ztracené civilizace.
„Pro Emila Zátopka jsem chtěl reálný svět, a když jsem to nabídl Honzovi Vlasákovi, věděl jsem, že neuhne ani o píď,“ řekl David Ondříček poté, co právě zjistil, že závěrečné titulky mají devět minut a deset vteřin, protože tvůrci chtěli poděkovat všem. A mnozí z těch „všech“ přispěli k tomu, že planeta Zátopek přpravila svým obyvatelům téměř dokonalou repliku Země konce 40. a 50. let.
„Chtěl jsem, aby to byl velkolepý film, protože o Zátopkovi nemůžete točit, jak říkal pan Bartoška, ,na sedláka při zdi‘. Chtěl jsem to vidět v celé kráse. Chtěl jsem pět nejslavnějších Zátopkových závodů ukázat každý jinou filmovou řečí, od spotovního přenosu až po filmovou báseň, chtěl jsem...“ A tohle Ondříčkovo chtění muselo projít architektonickou fantazií a zkušenostmi Jana Vlasáka, chovatele čtyř Českých lvů. A stejné režisérské chtění ho vyslalo na pustý svět. Fantazie stvořitele? Určitě, ale...
„Fantazie se uplatnila hlavně v tom, jak to vůbec zrealizovat,“ promluvil telefon lakonickým hlasem Jana Vlasáka. Největší výzvou byly samozřejmě stadiony, protože od londýnské olypiády uběhlo tři čtvrtě století. „Nedá se najít téměř nic. Tenkrát se běhalo na škváře, později na antuce a stadiony vypadaly jinak. Původně jsme přemýšleli, jestli netočit v zahraničí, v pobaltských státech – nebo na Ukrajině. Tam jsme také nechali udělat obhlídky, ale všechny nabízené lokace byly zdevastované a v jiném architektonickém stylu. Zasypávat škvárou tartan na stadionech, které dobově odpovídají, by nám asi nikdo nedovolil, a navíc by to technicky nefungovalo. Ve hře bylo postavit ovál, jednotlivá sportoviště a část tribuny na zelené louce a vše ostatní řešit s VFX neboli vizuálními efekty, ale to by se příliš prodražilo. Nakonec jsme využili starý brněnský stadion Za Lužánkami.“ Roky pustnoucí sportovní aréna zarostlá křovím se tak díky novému trávníku, dostavbám a dosypané škváře na čas probrala z hibernace a v kombinaci s vizuálními efekty si zahrála na londýnský i helsinský olympijský stadion. Podobně Lipno vyhrálo konkurz na finskou krajinu a někdejší mezinárodní pionýrský tábor v Seči převibroval do olympijské vesnice.
Jenže jak vlastně vyvolat atmosféru starých (a ne nutně dobrých) časů, když pro současníky znamenala novou naleštěnou přítomnost? „Když děláte ,dobovku‘, dost vám pomůže patina, ostaření věcí. Jenže u sportovního snímku by mělo být všechno nové. Je to starý nový svět, ale když nestavíte nanovo a nemáte možnost vyrobit každou rekvizitu, nedá se to úplně naplnit...“
Ostatně takových rébusů bylo tolik, že David Ondříček nejspíš ještě dlouho nevyžene z hlavy scénu z obhlídek: „Sedím v autě, slyším Jana Vlasáka mluvit s kameramanem Štěpánem Kučerou o tom, jak ten film uděláme, a každé desáté slovo bylo problém. Sice jsem je požádal, aby to slovo nepoužívali, ale až do konce obhlídek se mi to nepodařilo zvrátit. Problémů byly snad desetitisíce.“ Nakonec se péčí Jana Vlasáka vstřebaly a staronový svět byl připraven na příchod prvních obyvatel. Dvojice nadané vyrovnat se s problémy všeho druhu obdivuhodným způsobem. Dámy a pánové, na zařízené a architektonicky vyspělé planetě se právě objevil Václav Neužil s Marthou Issovou. Emil a Dana Zátopkovi získali nová těla a mohli se znovu rozběhnout životem.
Děti přicházejí na skutečný svět nahé a podobně je to možná i s herci a jejich vstupem do příběhu – to první, co si oblečou, je představa o charakteru svých postav a v případě Václava Neužila i proměněné tělo. „I když Martha je Daně podobná víc než Vašek Emilovi, nejde po vnějšku a myslím, že podoba nakonec není tak důležitá,“ podotkl David Ondříček. „Když se skvěle hraje zevnitř, postava se prodere i na povrch. A to je i Vaškův případ.“ Následují výjevy, jak Václav Neužil buduje pravá zátopkovská lýtka, jejichž objem musí Dana osobně schválit, jak už docela přepodstatněný na tiskové konferenci odpovídá na otázky pro Václava Neužila zpěvnou moravštinou Emila Zátoka, jak se při improvizaci mimo scénář podepisuje holčičce na noviny dokonalou kopií autogramu Emila Zátopka, kolik toho naběhal, jak zhubl do správné váhy... A přesto po prvním odložení filmu moc nechybělo a Zátopka by s ohledem na věk hrál někdo jiný.
David Ondříček na tuhle chvíli zjevně nevzpomíná s potěšením. „Bylo to tím šílenější, že už strašně dřel, běhal fantasticky, měl váhu jako Zátopek a já mu řekl, že když do pěti let neseženu peníze, budu to muset přeobsadit.“ Nestalo se a Neužil reálného Zátopka nejen dokonale nastudoval, ale získal fantastický bonus. „Díky běhu jsem sám sebe víc poznal,“ řekl mi o pár dní později. „V jisté chvíli jsem si musel přiznávat věci o sobě, což byla těžká, ale nádherná cesta, protože Emil mě hodně posunul lidsky. Díky němu jsem si uvědomoval, jak jsem netrpělivý a že občas o všem až moc přemýšlím, a to mě blokuje. Na co on přcházel kolem dvacítky, to jsem já začal zjišťovat před čtyřicítkou. Nikdy předtím jsem neběhal, a abych ho mohl hrát, musel jsem v sobě najít vytrvalost, tu samotu běžce blízkou meditaci, vyčerpáním se dostat do rauše – a tam jsem se začal s Emilem postupně potkávat a objevovat ho v sobě. Měl jsem i originály jeho dopisů, které psal Danině kamarádce, když se o svou budoucí ženu ucházel, a viděl jsem, jak strašně vrstevnatý člověk to byl: hluboký, zranitelný, něžný, inteligentní a zároveň od dětství rošťák. A tak jsem se i já vracel do svého dětství, hledal odpovědi na obtížné otázky a uvědomoval si, jak málo se znám. Protože když začnete dělat na nějaké postavě a můžete o ní hodně zjistit, nakonec si uvědomíte, že musíte víc poznat sám sebe, protože sám sebe jí taky dáváte.“
Abyste mohli tenhle vějíř rozvinout naplno a ve všech polohách, potřebujete partnera. Ženu. Marthu a Danu, protože tenhle velkolepě rozběhaný příběh je nakonec stejně o lásce. „Přestože Emil měl v sobě tu neuvěřitelnou bojovnost ve sportu,“ přemítá Martha Issová, „lidsky byl mnohem víc větrem zmítaný než Dana. Ona byla tím monolitem pevně zakořeněným v zemi. Říká se, že muž by měl být pevný ostrov a žena kolem roztáčí emoce, ale u nich to bylo naopak. Měla obrovskou sílu fyzickou i duchovní a já si skrze ni uvědomila tu ženskou zemitou energii.“ I Martha musela samozřejmě tvrdě trénovat, napodobovat Danin oštěpařský styl s doskoky na jednu nohu a zachytit i její sportovní vývoj – a nakonec ji Dana Zátopková oštěpem pasvala na svou nástupkyni a ambasadorku hodu oštěpem všude, kam vkročí.
„Cítila jsem z ní obrovskou důstojnost – to ve mně rozezněla nejvíc. Důstojnost a vnitřní sílu.“ Pocházely tyto vlastnosti z tradic významné slovácké rodiny, z níž vzešla? Možná. Emil byl dělnický synek z úplně jiné společenské hladiny, ale oba na svou letitou love story našli recept. „Dana říkala, že se s Emilem životem prochechtali,“ vzpomněla si Martha a uvažuje o paralele ke svému životnímu partnerovi Davidu Ondříčkovi. „Tohle máme společné. A také vzájemnou fascinaci svou profesí a možností ji sdílet. Myslím, že Danu k Emilovi musela stejně jako mě k Davidovi přitahovat ta umanutost, s jakou jdou za svými věcmi, a že přes krev, pot a slzy k nim také dojdou.“ Je snad tohle jden z přitažlivých otisků mužského charakteru? Zjevně ano, ale jsou tu i další odstíny.
„Kateřině Štefkové pustíte do kostymérny chlapa z ulice a ona ho oblékne tak, že v něm hned vidíte třeba mlíkaře, co má problémy doma... Prostě vyjde člověk s příběhem,“ představuje David Ondříček ženu, která nahým obyvatelům planety Zátopek pomůže k proměně v dokonale prokreslené postavy. „Vlastně ji ani nenazývám kostýmní výtvarnicí – Kateřina vytváří charaktery.“
Oceněná Českým lvem, kromě filmu zakořeněná mezi činoherní i operní kostymérskou elitou – a s jasnou představou o věrnosti dobové realitě, vzájemné inspiraci s herci i Emilově jemné módní vzpouře. Samozřejmě založenou na pečlivém studiu pramenů. „Tohle je prostě neodolatelně kouzelný Emil,“ říká Kateřina a hlasem jí proznívá úsměv. „V Helsinkách vyhraje zlatou medaili, stojí na stupních vítězů s rozvázanými tkaničkami, ve větru mu vlají široké tepláky a on se směje a srdečně mluví se svými soupeři. Furiant s láskou k lidem. Měl to tak vždycky – i na počátku v SK Baťa. Tehdy se nosily trenky v pase a triko uvnitř, Emilův kolega a pozdější trenér doktor Haluza i v tom běžeckém oblečení vypadá jako elegán, ale Emil má tílko vždycky z tepláků. A tahle ležérní rebelie ho přesně vystihuje.“
Ale není tu jen Emil. Kateřina Štefková musela obléknout celé reálně-imaginární lidstvo, včetně české olympijské výpravy do Helsinek, pro niž nechala našít přesné kopie tehdejších dresů i civilních šatů. A místo pro stylizaci a fantazii? „Cítila jsem se zavázaná sportovním fanouškům, aby tam nebyly chyby. Ale třeba v Londýně Emil prohraje s Reiffem a ten měl taky červené triko, což by divákům znemožnilo orientaci ve vzdálenějších záběrech, takže jsme mu ho museli trochu ztmavit – typická situace, kdy je potřeba od skutečnosti trochu uhnout. My všichni jsme se do studia pramenů celkem poctivě ponořili, ale pak všechna naše jednotlivá drobná rozhodnutí už řídila intuice, jež stále držela v představě celek našeho filmu. Čili z množiny nastudovaného vybíráte to, co poslouží příběhu. Fantazie pracuje tak, že vlastně malujete imaginární plátno.“
O svůj podrobně nastehovaný charakter se hlásí hlavní hrdinové na pozadí stovek diváků na tribunách, bezděčných tvůrců dobové atmosféry, a Kateřina Štefková musí sladit barvy, styl a náladu všech. „Vždycky mám připraveno velké množství variant a pak na kostýmní zkoušce nastává chvíle, kdy si je třeba Martha Issová zkouší a řekne ,jo jo, tohle mi připadá, že je Dana‘. Vždycky to probíhá v dialogu s herci, musí cítit, že jim to pomůže v převtělení.“ A podobnou magií, i když třeba jen na jediný okamžik, procházejí herci usazení mezi komparzisty a vůbec všichni ti diváci na tribunách.
„Na place si s Kateřinou v těchhle situacích připadám jako asistent režie někde v koutku, zatímco ona rozhoduje, kdo půjde dopředu, kdo zůstane, koho schvaluje,“ nadsazuje David Ondříček, ale možná ne tak docela. „Během natáčení jsem si říkala, že to možná přeháním, ale nemohla jsem si pomoct. Část komparzu seděla od kamery stejně daleko jako herci a snažili jsme se je poskládat podle typů i podle toho, jak dobře jsme je oblékli, jak měli dobově upravené vlasy. Lidi si olympiády hodně užívali, byla to společenská událost, a čím víc jdete do minulosti, tím víc je to vidět. Na londýnském stadionu v roce 1948 seděly dámy s kloboučky, na to je radost se dívat – dřív lidé oblečení věnovali víc pozornosti, byť ho měli méně než dnes,“ uvažuje autorka šatníku imaginární populace planety Zátopek. A nakonec, jako v každé legendě, je čas na těžko postižitelný zázrak. City a řád rozpuštěné v tónech.
Na konec, nebo spíš na začátek? Už v prvních natáčecích dnech si David Ondříček mohl do sluchátek pouštět hlavní hudební téma budoucího filmu, protože „Beata Hlavenková jako hudební skladatelka nepřichází poslední, ale první. Měl jsem představu emotivní nepodbízivé hudby, akustické s živočišným charakterem, tak aby Zátopka vystihovala. Ale věděl jsem, že Beata má ještě lepší a jasnější představu.“
Když o tónech pro imaginární svět uvažovala, zněly jí v hlavě různé hudební kontinenty. A možná to souvisí i s tím, že majitelka sbírky ocenění Anděl vystudovala klasickou i jazzovou kompozici (v Česku a USA) a roky veleúspěšně plachtí vysoko nad hudebními žánry. „Na YouTube jsem si našla, kolik Zátopek průměrně uběhl kroků za minutu, a taková čísla my muzikanti převádíme do BPM. Je v tom i tlukot srdce a ten tep je v životě, muzice i v běhu. Vždycky jsem měla ráda matematiku, skryté významy, potřebuji, aby hudba propojovala emoce s řádem, aby v ní fungovaly vnitřní souvislosti.“ Součástí takového prolinkování je i moravský folkór, koneckonců i Václav Neužil se naučil pár oblíbených písniček Emila a Dany. „Lehounce jsem folklór citovala,“ vysvětluje Beata a chvíli mluvíme o nebezpečí brutálně kýčovitého převodu moravských balad do současné řeči. „Opravdu lehce, jen jsem se jich dotkla použitím mixolydického modu, většinou to nepoznají ani muzikanti. Říkala jsem si, že ten film určitě půjde do světa, a chtěla jsem, aby v něm byla slyšet naše lidovost.“
Fakt, že tep srdce a vzdálená ozvěna Emilovy a Daniny melodické krajiny přicházely souběžně s natáčením, nakonec ovlivnil nejen duševní rozpoložení režiséra, ale i rytmus obrazu. „Filmoví střihači často k práci potřebují rytmus, a když nemají muziku dopředu, nasadí takzvanou referenční hudbu jiných skladatelů, vy se ji pak musíte snažit napodobit – a to není žádná ,procházka růžovým sadem‘. David tohle neudělal, vyzval mě, abych pracovala hned, a já byla ráda – protože jsem ten nápad měla. Skládání filmové hudby je něco jako udržování balancu na hraně lana – nesmí přebít obraz, měla by ho doplnit, ale neměla by být jen vatou, klišé, měla by být svébytná. Na silvestra 2019 jsem si jen tak hrála na piano u sestry a tam mě napadl další motiv. Rozpracovala jsem ho mimo film, poslala Davidovi a ten na scénu, kdy Emil dobíhá maraton v Helsinkách, sedl jako poklička na hrnec – aniž bych ji viděla.“
Tohle měla být slovy Davida Ondříčka „největší pecka z celého filmu emocionálně i hudebně“ – a je, uslyšíte. A vnitřní harmonie Beaty Hlavenkové inspirovaná Zátopkem? „Nejvíc se mnou zarezonovala jeho houževnatost – i to, že když je člověk houževnatý až příliš, může mu ledacos uniknout. Protože já si nemyslím, že nejdůležitější je náš umělecký nebo pracovní odkaz, ale lidské vztahy a bytí.“ A když si před očima rychle promítnete všechny ty scény, kde se Emil Zátopek s někým zdraví, objímá, kdy někomu svou srdečností a vřelostí mění život, kdy pro přítele strká hlavu do tlamy rudé bestie, musíte říct – amen.
Svět je kompletní, legenda o stvoření vrcholí – zbývá poslední krok. Ale ještě předtím bych rád věděl, jak imaginární kamarád Emil za ty roky proměnil Davida Ondříčka. „Jo, není možný se s ním přátelit, aniž by vás změnil. Ten vliv je obrovský – mentoruje a říká věci lehkým tónem, smějete se, ale pak vám dojde, že má pravdu. Hlavou mi běží spousta jeho výroků, dobrých i špatných rozhodnutí, a snažím se z nich poučit, aniž bych si to připouštěl. Když se podíváte na jeho život, je důkazem, že když za něčím jdete a dáte tomu obrovskou energii a píli, máte šanci, že se to opravdu stane. A navíc – přestože tolik dokázal, nepropadl sebelásce a narcismu. Naopak. Nejpodstatnější pro něj pořád zůstávala láska k soupeřům i kamarádům a k lidem vůbec. Tak tohle jsem si z něho vzal.“
„A co myslíte, že by Emil Zátopek řekl na všechny ty naše úvahy, kdyby tu teď s námi seděl u stolu?“
David Ondříček se na vteřinu zamyslel: „Asi něco jako ,vy toho namluvíte‘ a mávl by rukou.“
Tak jo, je čas na poslední krok. Mávněme rukou – ale tak, že se planeta Zátopek roztočí a ožije v kinech. A nakonec se prolne i do našeho vlastního dobrodružného běhu stezkami tady na Zemi.
BMW Q&A S EMMOU SMETANOU
LET IT DROP: EsquireXJan
BMW Q&A S DAVIDEM ONDŘÍČKEM