Home  /  Studio  /  Jsem hráč ve vlastním cirkusu
Ethan Hawke

Jsem hráč ve vlastním cirkusu

Ethan Hawke se po půlstoletí života prolnul ze studenta v zenového mistra a vymítače cynismu.
20.06.2022
Text: Dalibor Demel
Foto: Benedikt Renč

Když někdo začne hrát ještě jako dítě, proslaví se rolí studenta a svůj talent potvrdí rolí začínajícího idealistického policajta, pro jistou skupinu diváků nikdy nezestárne. Ethan Hawke natočil svůj debut Badatelé ve třinácti. Plachého studenta Todda Andersona ve filmu Společnost mrtvých básníků hrál v osmnácti. Jako Jack Hoyt se nechal školit zkorumpovaným policajtem Denzela Washingtona v kriminálce Training day, když mu bylo třicet, což mu vyneslo nominaci na Oscara. V paměti některých z nás možná zůstává navěky mladý.

Veterán za polovinou běhu

Někdejšímu profesionálnímu začátečníkovi bude ale v listopadu jednapadesát a do Varů tak přijel muž, jenž v profesi i v životě stojí uprostřed směrů – i když všichni víme, že padesátka obvyklou polovinu života znamená jen symbolicky. Herec, režisér, muzikant, spisovatel. Na karlovarské talk show s britským novinářem Neilem Youngem se před fanoušky dostavil s dlouhými lehce prošedivělými vlasy i vousy a vnesl do sálu náladu, kterou později sám popsal, když mluvil o herci Jacku Lemmonovi: „S ním jste po pěti minutách zapomněli, že mluvíte s filmovou hvězdou, zatímco jiní vám to zapomenout nedovolí – a mně rozhodně vyhovuje ten první případ.“ Stejně se publikum cítilo s ním a dost možná v tom hraje roli i fakt, že osmnáctiletý Todd Anderson z Hawkea probleskává i dnes. Nejspíš si toho všiml i Young, protože do těchto vod nasměroval i jednu z otázek. „Beru si dost inspirace z NBA,“ začal Hawke a parafrázoval výrok řeckého basketbalisty nigerijského původu Giannise Antetokounmpa. „Když si příliš přehráváte minulé úspěchy, plodí to aroganci a zapomínáte na lidi, kteří vám k nim pomohli. A když až moc uvažujete o budoucnosti, může vás přemoct strach. Zato v přítomnosti je pokora. Možná nevíte, co bude dál, ale víte, co dělat, a přitom zůstáváte pokorní. Taky proto mám tak rád filmové festivaly – je to jediné místo na světě, kde filmy nejsou rozdělené mezi Rotten Tomatoes a prachy. Lidi stojí fronty na filmy, které ještě nikdo neviděl, a to je fantastické.“ 

Jenže přestože si Hawke udržuje „zenovou mysl začátečníka“, má za sebou šedesátku filmů, svatbu a rozvod s herečkou Umou Thurman, nové manželství a čtyřnásobné otcovství. Je teď přibližně ve stejném věku jako jeho filmový učitel Robin Williams ve Společnosti mrtvých básníků. A jako veterán za polovinou běhu musí cítit drajv mladých hřebců, kteří svůj životní dostih právě startují. Třeba energii Philipa Ettingera, s nímž hrál v mysteriózním thrilleru Zoufalství a naděje. A přestože tvrdí, že na sportu nesnáší exaktnost měření a jasně definované vítěze, přestože jemu „se třeba nejvíc líbil ten dinej chlápek, co byl na hřišti sotva dvě minuty“, znovu vás při úvahách o generačním boji vezme mezi atlety. „Opravdu, umění mi připomíná atletiku. Spousta mladých lidí je skvělých, aniž by vědělo proč. Jak stárnete, už to vědět musíte, abyste to mohli zopakovat. Když jsme natáčeli Společnost mrtvých básníků, měl jsem z Robina Williamse hrůzu. Byl světová hvězda, génius, mozek mu fungoval prostě jinak než většině lidí. Na konci natáčení mi řekl, že to on se bojí mě. Já to bral jako vtip, ale až teď mi dochází, že mluvil vážně. Na mladých lidech je něco zastrašujícího, ta intenzita, přirozené flow, dívají se na vás a chtějí vědět, jak se to dělá. A v takových chvílích je strašně těžké být tím, kým si myslí, že jste.“

Odevzdat se své imaginaci

A samozřejmě, pak jsou tu takoví, kteří chtějí být jako Ethan Hawke, přicházejí si pro radu a nemusejí odcházet tak docela spokojeni. „Věřím, že si můžete vytvářet své vlastní štěstí, ale potřebujete disciplínu. Ta vám umožní být uvolněný a připravený, až přijde. Jistý mladý herec chtěl opustit školu a vrhnout se na kariéru a já mu to velmi nedoporučoval. Vyčetl mi, že já jsem to přece udělal taky, a tvrdil, že bez toho bych takovou kariéru nikdy neudělal. Tak to ale není. Myslím, že bych i tak měl kariéru velmi podobnou, ale – byl bych na ni lépe připravený.“

Hawke má ovšem kariéru přinejmenším trojjedinou a dost možná vnímá tvorbu podobně jako fotograf Ed Freeman (píšeme o něm na straně 86): „Když jsem byl mladší, vždycky jsem se soustředil na jedno představení, pak na filmovou roli, na režii, ale stále více si uvědomuju, že je to jedna jediná věc. Jedna energie jménem kariéra. Rád hraju s kapelou v trojrozměrném představení ze staré školy, kde se žije a dýchá, a pak vezmu roli v hororu a půjde ze mě hrůza. Když jsem začal režírovat, vzrostla má úcta k herectví, můj život herce je částí mého režisérského života, můj filmařský život je částí mého psaní, vidím to propojení jako v cirkuse, jsem hráč. Nevadí mi, když moje herecká kariéra stagnuje, protože mám čas na jiné věci, a když jde hraní dobře, tak fajn...“

Pozvolná proměna v pamětníka Hawkeovi sluší ve všech směrech – a zvlášť proto, že to, o čem mluví, i žije a myslí to vážně. Takže se obzvlášť vyplatí zeptat se ho na současnou kinematografii a dovolit mu nasadit brouka do hlavy začínajících tvůrců. „Zdá se mi, že v nových filmech vídávám něco jako odstup. Jako kdyby lidé pořád žertovalia pózovali. Je v tom něco cynického. Když se ale podíváte třeba na Zuřícího býka, nic cynického v něm nenajdete, všichni v tom filmu to myslí a prožívají doopravdy – a proto je tak silný. Kdybych mohl, rád bych svět zbavil tohohle cynismu, vědomé ironie, že se lidé plně neodevzdávají své imaginaci.“

Tak. Praprasynovec dramatika Tennesseeho Williamse nepochybně ví, že svět si pojede dál po své koleji, ale jeho bezděčné doporučení „plně se odevzdat své imaginaci“ nezní vůbec špatně. A možná k vám promluví, i když zrovna nestojíte uprostřed směrů.

Objednejte si předplatné Esquire

Předplatné

Doporučujeme

#man at his best