Jsou Minulé životy novým adeptem na Oscara?

Minulé životy jsou poměrně civilní, jemnou a zdánlivě obyčejnou romancí, která však za svou „všedností“ schovává precizní a soustředěný scénář, jenž se zaměřuje na výtečné prokreslení postav a dialogy. Celine Song ve svém debutu prokazuje až nečekaně vyzrálou režii, v níž zbytečně nezabředává do klišé. Naopak, snaží se jít proti proudu romantických filmů a z jejich klišé si ve snímku dělá dokonce legraci. Charaktery se tu chovají zcela racionálně a režisérka netlačí v emocí zbytečně na sílu. O to víc působí ve výsledku snímek přirozeněji, realističtěji a dokáže diváka emociálně sejmout svým silným závěrem. Hodně tomu pak pomáhá také prakticky neznámé herecké obsazení.

Je tedy až překvapující jak pevnou a sebejistou rukou Celine Song na place vládne. I přesto jsem ovšem po těch všech chvalozpěvech ze zahraničí čekal ještě silnější podívanou. Ve svém jádru jsou totiž Minulé životy stále poněkud jednoduchou a přímočarou vztahovkou, která sice dokáže zaujmout svým příběhem a přirozeností, ale zároveň zůstává po většinu stopáže poměrně odtažitá a já se nedokázal na snímek i pocity hrdinů patřičně naladit – tedy kromě již zmiňovaného skvělého závěru. Minulé životy tak v tomto ztrácí za spřízněními korejskými kousky či atmosféricky podobnou kultovkou Ztraceno v překladu, která byla ve svých motivech ještě komplexnější a emotivnější.

Někdy jsou zkrátka ty recenze vychvalující do nebes na škodu. Minulé životy totiž rozhodně patří mezi výrazné filmy letošní karlovarské nadílky i ty nejlépe zrežírované romance tohoto roku. Coby „pocitová“ vztahovka ovšem doplácí někdy na ne úplně průrazné dialogy a fakt, že člověk čekal ještě o něco emotivnější a důmyslnější podívanou. Kapesníčky tak tentokrát nechá asi řada z vás schované v kapse. I přesto se jedná o nadprůměrný kousek, o němž se sice mluví trochu víc, než si zaslouží, ale i tak v sobě schovává řadu nezpochybnitelných kvalit.