Home  /  Studio  /  Trojúhelník smutku a absurdní zábavy. Proč vidět letošního vítěze festivalu v Cannes?
Trojúhelník smutku

Trojúhelník smutku a absurdní zábavy. Proč vidět letošního vítěze festivalu v Cannes?

Verdikt: 8/10
04.07.2022
Text: Milan Rozšafný
Foto: Sveriges Television

Jedním z nejlákavějších snímků, které můžete letos v Karlových Varech vidět, je bezpochyby komediální Trojúhelník smutku. Ten provází poměrně zvučná pověst, jedná se totiž o letošního výherce prestižní Zlaté palmy, tedy ocenění pro nejlepší film z festivalu v Cannes. A navíc nám ho naservíroval čím dál větší odborník na kousavé satiry a rýpavé pohledy do společnosti, režisér Ruben Östlund. I tentokrát nám dodal film, u něhož se budete hodně smát, ale zároveň vám u něj nebude s přibývající stopáží zrovna dobře.

Zatímco ve svých předchozích sociologických pohledech se režisér zaměřil na uměleckou sféru (také Zlatou palmou oceněný Čtverec) a koncept rodiny (Vyšší moc), zde si možná ukousl ještě větší krajíc. Po úvodním šťouchanci do módního průmyslu, v němž poznáváme ústřední půvabný pár Carla a Yayu, se totiž díky nim dostáváme na plavbu luxusní jachtou, jež plná nechutně bohatých lidí a také poměrně bizarní posádky. Začíná tak plavba, co diváka zanese do opravdu nečekaných koutů humoru, ale také lidského jednání či společenských poměrů.

Troúhelník smutku

Östlund si tentokrát bere hlavně na paškál bohatou vyšší třídu, co naprosto ztratila kontakt s reálným světem, sociální sítě a v neposlední řadě také povrchnost i absurditu dnešní společnosti. Ano, není toho zrovna málo. Režisér ovšem svou bizarní sondu natáčí s naprostou řemeslnou precizností a každému z motivů je věnován dostatečný prostor. A zejména v první polovině je to opravdu třeskutá zábava, která nezná hranic. Östlund se při svém nastavování zrcadla nebojí jak hodně černého či nekorektního humoru, tak opravdu šílených a nechutných chvilek, u nichž musí zaplesat srdce snad každého fanouška Monty Pythonů. I když se pak může na první pohled jednat o nízký a stupidní humor, jsou zde tyto momenty hodně chytře scenáristicky vystavěny a rozhodně zde nejsou pouze na efekt. V řadě scén se pak jedná o opravdu tísnivou satiru, u níž se chce člověk nahlas smát, ale zároveň cítí, že se za prvotní slupkou zábavy skrývá téma, které už moc vtipné není.

Troúhelník smutku

Režisér pak balancování na hraně drsné komedie a dramatu zvládá dokonale a to zejména v prvních dvou kapitolách snímku v čele s plavbou na luxusní lodi. Třetí a závěrečná část však malinko přehodí žánrovou a příběhovou výhybku. I když dokáže být snímek stále neuvěřitelně kousavý a řekne toho o lidské společnosti asi nejvíc z celého snímku, působí tato část trošku jako jiný film a příběhová linka postupem času ztrácí tempo a je až příliš natahovaná. A styl konce, jaký si pro nás Östlund připravil, také nepatří mezi mé dvakrát oblíbené. I závěrečná třetina tak nabízí mnoho silných pasáží, parádní humor a několik momentů k zamyšlení. Zároveň jsem se však nemohl zbavit dojmu, že po nekompromisní plavbě na lodi snímku přeci jen trochu spadl řetěz.

Jenže i malinké zavrávorání v případě zkušeného režiséra a výtečného sociologa v jednom znamená, že pořád dostáváme jeden z nejzábavnějších a nejoriginálnější film tohoto roku. Film, kde si své role užili všichni zúčastnění (vedlejší part Woody Harrelsona je opravdu lahůdkový) a naštěstí to platí i o divácích. Trojúhelník smutku je zkrátka titul, jenž už snad nemohl absurditu dnešní doby ukázat tísnivějším a zároveň zábavnějším způsobem. Prostě jeden z karlovarských kousků, který vás po svém konci donutí k zamyšlení.

Troúhelník smutku

Objednejte si předplatné Esquire

Předplatné

Doporučujeme

#man at his best