Trojúhelník smutku a absurdní zábavy. Proč vidět letošního vítěze festivalu v Cannes?

Östlund si tentokrát bere hlavně na paškál bohatou vyšší třídu, co naprosto ztratila kontakt s reálným světem, sociální sítě a v neposlední řadě také povrchnost i absurditu dnešní společnosti. Ano, není toho zrovna málo. Režisér ovšem svou bizarní sondu natáčí s naprostou řemeslnou precizností a každému z motivů je věnován dostatečný prostor. A zejména v první polovině je to opravdu třeskutá zábava, která nezná hranic. Östlund se při svém nastavování zrcadla nebojí jak hodně černého či nekorektního humoru, tak opravdu šílených a nechutných chvilek, u nichž musí zaplesat srdce snad každého fanouška Monty Pythonů. I když se pak může na první pohled jednat o nízký a stupidní humor, jsou zde tyto momenty hodně chytře scenáristicky vystavěny a rozhodně zde nejsou pouze na efekt. V řadě scén se pak jedná o opravdu tísnivou satiru, u níž se chce člověk nahlas smát, ale zároveň cítí, že se za prvotní slupkou zábavy skrývá téma, které už moc vtipné není.

Režisér pak balancování na hraně drsné komedie a dramatu zvládá dokonale a to zejména v prvních dvou kapitolách snímku v čele s plavbou na luxusní lodi. Třetí a závěrečná část však malinko přehodí žánrovou a příběhovou výhybku. I když dokáže být snímek stále neuvěřitelně kousavý a řekne toho o lidské společnosti asi nejvíc z celého snímku, působí tato část trošku jako jiný film a příběhová linka postupem času ztrácí tempo a je až příliš natahovaná. A styl konce, jaký si pro nás Östlund připravil, také nepatří mezi mé dvakrát oblíbené. I závěrečná třetina tak nabízí mnoho silných pasáží, parádní humor a několik momentů k zamyšlení. Zároveň jsem se však nemohl zbavit dojmu, že po nekompromisní plavbě na lodi snímku přeci jen trochu spadl řetěz.

Jenže i malinké zavrávorání v případě zkušeného režiséra a výtečného sociologa v jednom znamená, že pořád dostáváme jeden z nejzábavnějších a nejoriginálnější film tohoto roku. Film, kde si své role užili všichni zúčastnění (vedlejší part Woody Harrelsona je opravdu lahůdkový) a naštěstí to platí i o divácích. Trojúhelník smutku je zkrátka titul, jenž už snad nemohl absurditu dnešní doby ukázat tísnivějším a zároveň zábavnějším způsobem. Prostě jeden z karlovarských kousků, který vás po svém konci donutí k zamyšlení.