Home  /  Studio  /  Zběsilé zátiší s divokým tigrem
Johnny Depp

Zběsilé zátiší s divokým tigrem

Johnny Depp ve Varech představil hudební dokument o irském punkovém démonovi a básníkovi Shaneovi Macgowanovi. A taky trochu o sobě.
20.06.2022
Text: Dalibor Demel
Foto: Benedikt Renč

Hrajeme líp, když jsme střízliví, ale není to taková zábava, jako když jsme na šrot,“ přiznáva ve filmu Hrnec zlaťáků: Pár drinků se Shanem MacGowanem ještě mladý a nezdevastovaný Shane, nositel divoké duše a legendárně zkaženého chrupu. Johnny Depp se s letos čtyřiašedesátiletým zpěvákem kapely The Pogues a punkovým králem osmdesátek přátelí třicet let a film režiséra a dalšího producenta Juliena Templea spoluprodukoval. Vystupuje v něm i jako Shanův parťák pro drinky a vzpomínání – a byla to jedna z letošních karlovarských senzací. Projekce vyprodaná během jedenácti minut.

„Tohle je mimořádný film o mimořádném talentu. Shane je básník, jehož díla budou lidé číst ještě za 200 let,“ věští Depp. Co přinese budoucnost, nevíme, ale dílo specialisty na hudební dokumenty a někdejšího kamaráda členů skupiny Sex Pistols Juliena Templea je nepochybně geniální a dobrodružnou poctou muži, který o sobě v klidu může říct (a taky říká): „Je ze mě vlastně kultovní postava.“ Má pravdu. Jeho kult navíc zasahuje do všech společenských vrstev: od kotle na koncertu punkové kapely The Clash, v němž Shanovi v roce 1976 budoucí basačka postpunkové formace Modettes ukousla ušní lalůček (takže noviny pak vděčně psaly o kanibalismu), přes jeho vlastní delirantní jízdy s The Pogues až po leden 2018, kdy během galavečera u příležitosti svých šedesátých narozenin v dublinské National Concert Hall převzal z rukou irského prezidenta a básníka Michaela Higginse cenu za celoživotní dílo. Pro punkera, jenž na pódium vjel na invalidním vozíku (následek zlomeniny pánve v roce 2015), jistě výstřední zážitek.

Holky, rvačky, umírání

„Natočit film o takhle jedinečném tvorovi rozhodně není hračka – a ani by neměla být,“ vyprávěl po projekci Depp o vzniku filmu. „Shane někdy spolupracoval, jindy ne, sám se režíroval a byl sám sobě producentem. Není vůbec snadné zobrazit na plátně takhle divokého tygra, sněžného levharta. Mám ale pocit, že v tomhle případě bylo dobře, když přesně nevíte, jak celý ten projekt dopadne. Shane tomu dokumentu neskutečně pomohl.“

Jak už naznačuje titul filmu, jednu z vedlejších rolí hraje alkohol, drogy a spol. plus zdivočelá mysl. MacGowan dostal od rodičů do ruky plechovku piva Guinness už v šesti letech, aby lépe spal, a už se jí nepustil. Z The Pogues ho dokonce v 90. letech kvůli alkoholu a drogám vyhodili – a když vás jako frontmana vyhodí z punkové kapely kvůli tomuhle, musíte mít rozlitou třeskutou extraligu. Alkohol, to jistě. „Nejspíš budu alkoholik, když chlastám už od šesti,“ přemítá MacGowan, ale hned dodává, že právě díky tomu, že byl tak často v rauši, dokázal psát písně, které ho vynesly mezi nejtalentovanější textaře světa. Jako syn sympatizantů IRA v nich uvažuje o irské národní identitě, historii Irů v Londýně a životě vůbec.

„Vždycky jsem měl rád chlast, holky a hraní a psal texty o rvačkách, umírání, žití... Prostě o tom, co dělá každej,“ říká k tomu MacGowan. V alkoholickém sebeukřižování na břevnech geniální tvorby a sebedestrukce ostatně není sám, stačí zběžně projet dějinami umění. Shane MacGowan to v divokých punkových kulisách nakonec dokázal, zatím žije a Bůh z animované scénky filmu Hrnec zlaťáků může být spokojen. Chtěl, aby Shane zachránil irskou hudbu. A on to udělal. Ale, jak varuje jeho filmový souputník a vyzyvatel nabroušených macgowanských kocovin Johnny Depp: „Nikdy se s ním nepokoušejte držet krok.“

Objednejte si předplatné Esquire

Předplatné

Doporučujeme

#man at his best