Nová éra Gucci je nohama pevně na zemi

Jak už jsme řekli, návrhářské studio, které se pod kolekci kolektivně a anonymně podepsalo, se minimalismu nevěnovalo srdcem a duší, ale vložilo do ní záblesky výstřednosti v podobě silně zdobených bund, cukrkandlových bot pokrytých monogramem, lesklých kožených pracovních obleků, vinylových kalhot, sošných mega-ramen, návleků na nohy a jisté osmdesátkové atmosféry, která byla druhou estetickou "nití" přehlídky po minimal-grunge loocích, které dominovaly první části přehlídky. Příjemným detailem byly dlouhé sukně, jednoduché, ale schopné evokovat onu bezpohlavnost, která byla u Michela tak důležitá.

Prakticky chyběla loga: identita značky neměla být znovu potvrzena sebereferenčními výstřelky, ale prostřednictvím víceméně nenápadných vizuálních symbolů (zlatá jezdecká spona, mokasíny, červenozelená šerpa připomínající hrubší pánskou módu Fridy Giannini), které však nekanibalizovaly oblečení, skutečné protagonisty kolekce. Poselstvím však byla kontinuita a stabilita: pokud v současné době neexistuje kreativní ředitel, k němuž by bylo možné vzhlížet jako k Polárce, značka a její talenty jsou stále zde, hmatatelní, nositelní, stejní na molu i v obchodě, aniž by kreativní koncept uháněl opačným směrem než výroba a prodej výrobků.

Kolekce obsahovala bujnější kousky, které našly možná poněkud nejasnou polohu v novém, ukotvení identity značky. Je zřejmé, že jisté vzletnosti se nelze zříci - a tyto looky mají naznačovat, že energie a vitalismus Gucci jsou stále přítomny, opět ve stavu kmenových buněk, jejichž DNA se stále strukturuje. A skutečně, protože Alessandro Michele byl zastáncem maximalismu Gucci, je právě ta rockovější a minimalističtější část kolekce tou nejinovativnější a nejucelenější, tou, která je schopna důrazně a jemně zároveň deklarovat, že časy se změnily a že Gucci sice neztrácí svou mladistvost, ale že skoncovala s podivínstvím a barokem a vrátila se k tomu, že je rozumnou, nositelnou značkou, která prodává skutečné oblečení, a ne barevné koncepty.

To však neznamená, že by Micheleho rukopis zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Mnoho z pohybu, který značce vtiskl římský návrhář, stále zůstává, v barvách, ve směsi starosvětského půvabu a mladistvé drsnosti. Odkaz bývalého kreativního ředitele je stále přítomen, ale je to právě odkaz, odkaz nedávné minulosti, který se neméně vymyká současnosti, v řadě minulých ér Gucci spolu s těmi od Toma Forda a Fridy Giannini. Budoucnost však bezpochyby přijde.