Vlasová odysea

Velká vlasová loupež

„Když jsem seděl u holičky, měl jsem hrůzu z toho okamžiku, kdy mi po ostříhání podá zrcátko a nabídne mi, abych se podíval, že to mám dobře ostříhané i vzadu,“ vypráví novodobý Samson o době, kdy mu začínaly vypadávat vlasy. „Já se tam ale ani nechtěl podívat. Nechtěl jsem vidět, jak se mi na hlavě dělá to malé kolečko. Měl jsem z toho regulérní trauma.“ A tak se muž díval do zrcátka jen na oko, aby mohl snahu kadeřnice pochválit; ve skutečnosti ale švidral stranou, aby nemusel hledět do očí Nemesis svého mužství v podobě postupující pleše.

Ten příběh není ojedinělý. Za takovou traumatizující pleš může androgenní alopecie, což je časté a dědičné onemocnění, jež u mužů způsobuje vypadávání vlasů a holohlavost. Navzdory zažité a mylné představě o tom, že všichni plešatí muži mají nadbytek testosteronu, že v kalhotách se jim bimbají obří penisy a v posteli jedou celou noc jako šicí stroj v bangladéšské fabrice na legíny, ve skutečnosti není pravda, že by vysoké kouty, které pozvolna protahují čelo až na záda, byly znakem přehršle mužského pohlavního hormonu. Pro mužskou holohlavost totiž nehraje roli ani tak hladina samotného testosteronu, jako receptory ve vlasových folikulech, které jsou citlivé na jeho metabolity – konkrétně je řeč o dihydrotestosteronu, jenž je zodpovědný za ztrátu vlasů v určitých částech temene hlavy. Tam se nacházejí vlasy, které na dihydrotestosteron u jedinců postižených holohlavostí reagují a které na to konto vypadávají; na rozdíl od těchto vlasů však vlasy nad ušima a na zátylku tyto receptory nemají, a proto se na hlavách mužů drží. Právě tyto vlasy jsou pak proto při transplantaci vyjímány a vsazovány na místa, odkud zmizely vlasy, které receptory měly. To zaručuje „novým“ vlasům určitou neprůstřelnost – dihydrotestosteron na ně zkrátka nemůže.

K tomu, aby se člověku objevily na hlavě nové vlasy, však vede mnohdy spletitá cesta. „Hodně mužů to bere tak, že se ztrátou vlasů přicházejí o něco, co měli, co se jim líbilo a co bylo jejich bytostnou součástí – a ono jim to teď najednou mizí před očima,“ popisuje pojímání ztráty vlasů u svých klientů zakladatel a šéf agentury HairExpert Tomáš Malíř, který klientům nabízí i produkty na blokaci dihydrotestosteronu a stimulaci růstu vlasů. Nakrátko ostříhaný podnikatel, který se svou další firmou Luxury Distribution nabízí i přípravky na prevenci zdravých vlasů, má zatím vlasy své. Společnost, jež zájemcům zprostředkovává transplantace vlasů ve specializované vlasové klinice v Turecku, založil inspirován příběhem svého kamaráda, který zakusil zmíněnou traumatizující zkušenost u kadeřnice. „Každý se k tomu staví jinak,“ říká Malíř. „Podle mé zkušenosti chlapi ještě unesou, když jim ustupuje čelo a začnou se prohlubovat kouty, ale jakmile se objeví to kolečko na temeni, tak to potřebují řešit.“ Mužské osobnosti jsou však různé, a zatímco jeden by se za nové vlasy rozkrájel, jiný nad pleší mávne rukou. „Někdo si hlavu prostě oholí a u barbera si nechá udělat alespoň pořádné vousy, ale pro jiného se stane primární potřebou snaha dostat se do toho původního stavu zpátky a začne zjišťovat, jak vlasy znovu získat,“ říká Malíř. „Dokud toho nedosáhne, trpí pocitem ztráty – jako by mu vlasy někdo ukradl.“

Krev, pot a strupy

Malířův HairExpert patří k českým agenturám, které mužům trpícím alopecií nabízejí výlet na jednu ze specializovaných klinik v tureckém Istanbulu, kde se klientům během několikadenního pobytu dostane znovunabytého sebevědomí v podobě nové kštice. Turecko je pro holohlavé muže země zaslíbená. Nabízí levnější sazby než kliniky na Západě (server českého Forbesu uvádí, že za transplantaci, která v Česku stojí kolem 150 000 korun, zaplatí klient v Turecku od 40 000 do 90 000), zkušenost tureckých doktorů je v množství prováděných zákroků bezprecedentní (na klinikách, kam vozí klienty české agentury, se provádí i 60 transplantací denně – což je skoro tolik, kolik se jich na středně velké české klinice provede za celý rok) a náskok mají Turci i v používání některých novějších transplantačních metod. Podle údajů Hospodářských novin se v Turecku denně provede více než 1500 zákroků (údaj platí pro dobu před tím, než koronavirová pandemie přilepila letadla k ranvejím a medicínský turismus uvázl na mrtvém bodě), za něž pacienti z celého světa od Česka přes USA po Saúdskou Arábii zaplatí v přepočtu přes 100 miliard korun ročně – zpravidla na supermoderních klinikách, jejichž klidně i třísetčlenné personály se od rána do večera nevěnují ničemu jinému než transplantacím vlasů (na rozdíl od většiny tuzemských vlasových klinik, které jsou zpravidla sekcemi větších klinik soustředěných na více oblastí plastické chirurgie).

„Před koronou jsme měli v počtu klientů vzrůstající tendenci; jen za minulý rok jsme do Istanbulu dovezli na sto třicet lidí, letos by to nebýt covidu-19 bylo víc,“ říká Malíř. Všichni zájemci teď čekají, až se letadla znovu odlepí od země; zaplacený zájezd za novými vlasy nikdo nezrušil.

Na obnovení možnosti výprav do Istanbulu v tuto chvíli čeká se zaplacenou službou i sedmačtyřicet dalších klientů jiného českého podnikatele, transplantacemi vlasů mediálně proslaveného Davida Odehnala, který v rámci cestovní agentury Aratravel vozí české muže do istanbulské kliniky doktora Serkana Aygina. David Odehnal má přitom zkušenost s vypadáváním vlasů bolestně osobní – a jeho současný byznys je nečekaným vyvrcholením jeho osobní křížové výpravy proti vlastní pleši.

„Ve čtyřiadvaceti letech jsem začal vnímat, že se mi postupně dělají kouty,“ vybavuje si Odehnal. „Působil jsem si zestárlejší než mí kamarádi a začal jsem mít problémy se sebevědomím.“ David Odehnal je přitom vysoký a dobře stavěný muž, jemuž by proto sebevědomí chybět nemuselo. „Takhle jsem se na to ale nedíval,“ říká. „Zkuste si to představit spíš tak, že bych se najednou začal zmenšovat – a stejně jako bych přicházel o výšku, na jakou jsem byl zvyklý, tak mi začaly mizet vlasy.“ Právě takové pocity podle Odehnala odlišuje mužské zájemce o znovunabytí vlasového porostu od klientek plastické chirurgie, které chtějí mít větší prsa, než mají; zatímco děvčata lačná messnerovských vrcholů na svých hrudích usilují o něco, co nikdy neměla, plešatějící muži chtějí jen to, co dříve měli a přišli o to. „Je to jako u těch grafů radosti z nového vozu,“ dokresluje David Odehnal, jehož transplantované vlasy jsou dnes pro laikovo oko zcela k nerozeznání od vlasů netransplantovaných. „Když nové auto ještě nemáte, tak ho chcete; pak ho získáte a v tu chvíli je vám to vlastně už jedno; ovšem když vám ho vezmou, chcete ho najednou víc než předtím.“

Milan Dvořák, který v roce 1993 založil v Radotíně kliniku vlasové chirurgie Inter Clinic, k tomu ze zkušenosti s klientelou, jež se rozhoduje pro transplantaci v Česku, dodává: „Pro nemalou část mužů jsou vlasy zásadní součástí jejich vizáže. S plešatěním se těžko smiřují a představa, že se budou do smrti holit strojkem na tři milimetry, je pro ně skličující.“ Dvořák se ve své klinice často setkává i s tím, že se u klienta kvůli ubývajícím vlasům rozvíjí deprese. „Občas estetické zákroky dokážou léčit duši. Jsme toho opakovaně svědky.“

Stejně depresivním traumatem jako novodobý Samson v úvodu článku trpěl dříve i David Odehnal. Vyhýbal se zrcadlům a nechtěl se fotografovat, jen aby se nemusel dívat na řídnoucí porost své hlavy. V osmadvaceti letech mu okolí tipovalo čtyřicet a to byla poslední kapka. Prošel české kliniky, kde ale v té době podle svých slov nenašel nic, co by se podobalo výsledkům, jaké na internetu viděl z USA či Turecka.

„Teprve na několikáté stránce vyhledávání Googlu jsem pak narazil na italskou cestovní agenturu, která vozila klienty na transplantace do Turecka,“ říká dnes o momentu před třemi lety, který proměnil nejen jeho vizuální podobu, ale také jeho profesní život. Ital Marcello Martiriggiano, který cestovku vedl, se s ním sešel, a když se od něj David Odehnal po hodinovém rozhovoru se šokem dozvěděl, že jeho parádní vlasy jsou transplantované, začala spolupráce, která nejenže přivedla agentuře zcela novou skupinu českých klientů, ale také dostala její web na přední místa Googlu. „Marcello mě vzal do Turecka na kliniku a vybídl mě, abych svou cestu zaznamenal na video – s tím, že až mi vlasy narostou, publikuji ho,“ říká Odehnal. „Jenže já se rozhodl ho publikovat hned, aniž bych čekal na výsledek.“ Během jediného týdne po zveřejnění videa (bez jakékoliv propagace) zavolalo Odehnalovi pět mužů, že chtějí do Turecka také. „Davide, to není možné!“ podivoval se Martiriggiano, „vždyť ještě nemáš na hlavě ani jeden vlas, jenom krev a strupy!“ Ale dělo se to; David Odehnal se nečekaně zvirálnělým videem „Transplantace vlasů Turecko“ trefil do neviditelné, leč ohromující poptávky po nových vlasech – mnohdy od lidí, kteří nebyli spokojeni s vlasy transplantovanými v Česku. (Pro objektivitu článku je zde nutné uvést, že stejně, jako se v klientele agentur objevují lidé, kterým někdo zbastlil transplantaci vlasů v Česku, tak se v českých klinikách objevují klienti, jimž někdo zfušoval vlasy pro změnu v Turecku. Milan Dvořák z Inter Clinic počítá, že zatímco zájem o vlasovou transplantaci je v jeho zařízení konstantní a v současné době se pohybuje v řádu nizších stovek klientů, evidují v poslední době v radotínské klinice navíc ještě přibližně třetinu klientů, kteří přicházejí na opravu nepovedených transplantací z některých levných tureckých klinik či nových vlasových ordinací z Česka.)

Video zabralo neskutečným způsobem a za měsíc po jeho uvedení Odehnal s Martiriggianem organizovali první zájezd na kliniku, za půl roku už měli stabilně pět až deset klientů měsíčně a zakládali franšízu cestovky Aratravel v České republice. Dnes mají vyprodáno na čtvrt roku dopředu, Odehnal, který byl dříve oblastním ředitelem finanční společnosti, začal vést franšízu cestovky na plný úvazek a italská cestovní agentura, jež kromě Čechů vozí za novými vlasy do Turecka také Portugalce, Rumuny či Brazilce, získává každým rokem přibližně 30 procent nových klientů – přičemž transplantační turistika už zabírá plných 70 procent jejího portfolia.

Transplantace trendují

Narůstající popularita transplantací vlasů se přitom neváže jen na zájezdy klientů do města na Bosporu. Matěj Patzelt, vlasový chirurg pražské kliniky Premier Clinic, říká, že zájem mužů o transplantace vlasů stoupá i v tuzemských zařízeních každým rokem. „Důvodů je několik: jednak na transplantaci vlasů již cenově dosáhne více klientů, dále mužům stále více záleží na tom, jak vypadají, na což mají velký vliv samozřejmě sociální sítě – hlavně Instagram.“ Doktor Patzelt dodává, že estetická medicína již není takové tabu, jako tomu bylo dříve, a také proto obecně mužských klientů na klinikách plastické chirurgie rok od roku přibývá. Jeho Premier Clinic kupříkladu zaznamenává přibližně desetiprocentní nárůst počtu vlasových transplantací ročně.

„Vliv sociálních sítí je dnes obrovský, a tak je téměř povinnost mít skvělou postavu, zářivě bílé zuby a dokonalé vlasy,“ říká vlasový chirurg a pro dokreslení situace dodává, že zatímco starší muži dnes na kliniku přicházejí kvůli vlasům (aby vypadali mladší), mladí muži přicházejí s požadavkem na transplantaci vousů – aby vypadali naopak starší.

Samotné transplantace se přitom zbavují puncu něčeho nedostupného, případně příliš brutálního. Majitelé agentur, které vozí klienty do Turecka, už spíše odmítají starší metodu FUT (Follicular Unit Transplantation), při níž se z oblasti mezi ušima vzadu na hlavě vyřízne pruh kůže se stále rostoucími vlasy a výsledkem sešité rány je pak dlouhá jizva. Z vyříznutého pruhu kůže se při takové metodě nařežou jednotlivé folikulární jednotky (vlasové skupiny), které jsou poté vsazovány na holá místa. S tím, že by šlo o něco zastaralého a příliš krutého, ale nesouhlasí Milan Dvořák z radotínské Inter Clinic, kde se metoda FUT (kromě novější FUE, o níž ještě bude řeč) používá i dnes. „Že by šlo o zastaralou a příliš brutální metodu, to je nesmysl,“ říká Dvořák. „Výhoda této metody je ta, že se zde s vlasovými folikuly nakládá velmi šetrně, pod mikroskopem. Za předpokladu, že tuto metodu provádí zkušený personál a nepokazí žádnou fázi transplantace, je pak téměř jisté, že se uchytí všechny vlasy, a výsledek je perfektní.“ Dvořák dodává, že metodu FUT, při níž vzniká vzadu na hlavě jizva, která je podle jeho zkušenosti při dobrém hojení takřka nenalezitelná, nabízejí dosud všechny přední americké vlasové kliniky. „Podívejte se třeba na instagramový profil doktora Nusbauma z kliniky v Miami. Zdokumentované výsledky metody FUT jsou vynikající. A přitom dr. Nusbaum má ve své ordinaci i robotická odběrová zařízení (která šetří peníze drahého personálu), ovšem efekt FUT je tak pěkný, že je tato metoda v Americe velmi žádaná a provádí se naprosto běžně. Troufám si tvrdit, že metoda FUT tu s námi bude do doby, než se naučíme vlasy geneticky množit. Tedy ještě hodně dlouho.“

Premier Clinic, na níž působí dříve zmíněný doktor Patzelt, razí výhradně novější metodu FUE (Follicular Unit Extraction). „Ta je pro klienta méně zatěžující a estetický výsledek je výrazně lepší, protože v oblasti zátylku žádná nevzhledná jizva nevzniká.“ Při metodě FUE se z oblasti mezi ušima vzadu na hlavě vyvrtávají jehlou jednotlivé štěpy, které obsahují jeden až čtyři vlasy. Na Premier Clinic přitom k transplantaci v rámci FUE používají přístroj na odběr vlasových štěpů, s nímž trvá díky spojení vrtačky s vakuovým systémem odběr vlasových štěpů namísto obvyklých šesti jen jednu až čtyři hodiny – a vakuum podle Matěje Patzelta snižuje riziko poškození štěpu během jeho vyvrtávání. Na metodu FUE se pak nabalilo množství dalších moderních metod jako kupříkladu Diamond FUE, Ice FUE či DHI – přičemž právě DHI (Direct Hair Implant) je onou aktuálně trendující metodou, která vyvolává takový zájem u klientů tureckých klinik.

„Extrakce u DHI je stejná jako u FUE,“ vysvětluje David Odehnal, na dveře jehož kanceláře s nápisem „Transplantace vlasů“ i během našeho rozhovoru klepou potenciální klienti. „Provádí se stejným přístrojem a musí se stejně tak roztřídit podle toho, kolik je ve kterém štěpu vlasů.“ V ordinaci je v tu chvíli doktor a několik dalších pracovníků, kteří štěpy třídí. „Samotné sázení je ale rozdílné: zatímco u FUE uděláte safírovými čepelkami v místě vsazení dírky, do nichž pak pomocí pinzetek vkládáte transplantované vlasy, DHI používá nástroj zvaný choi pen.“ Nástroj připomíná duté pero, do nějž se štěpy jeden po druhém v podstatě nabijí, a pak se vmáčknou do kůže bez toho, aby se předtím musely vytvářet dírky nějakým druhem skalpelu. Minimální invazivností si DHI vysloužilo obrovskou popularitu, nicméně ne pro každého klienta je vhodné. DHI se třeba nehodí tam, kde vůbec nejsou vlasy; tam přichází ke slovu spíše FUE a DHI může proceduru doplnit.

Vládci evoluce

Líčení o tom, jak moderní metody nabízejí některé české kliniky a v jak luxusních podmínkách probíhají zájezdy českých agentur do tureckých klinik, vzbuzuje i v bezstarostně vlasatém člověku potřebu nechat si tu a tam nastřelit pár vlasů už jen z principu. Dostupné technologie jsou na úrovni trikové scény ze Star Treku a turecké kliniky připomínají podle zkušeností klientů pětihvězdičkové hotely, kde si člověk pobude v neskutečné péči a ještě si odtud odnese háro, které ho omladí o deset patnáct let. Přesto se člověku vtírá do mozku prodlévajícího pod zvyšujícím se čelem otázka: Není to celé jen záležitostí paradigmatu? Neobešli by se holohlaví muži bez transplantace, kdyby se na celou problematiku podívali jen o trochu jinak?

Odpověď zní: Ne, někteří ne. Ale někteří ano.

Autor tohoto článku mluvil s muži, kteří prošli i několikanásobnou transplantací vlasů, a pochopil jedno – pro mnohé je ztráta vlasů podobná rána, jako kdyby jim někdo urval ruku. Pak jsou tu ale také lidé, kteří mají nějakou ztrátu vlasového porostu absolutně na háku. A pro autora článku tento odlišný přístup nejlépe zosobňuje kolega novinář Ivan Brezina, který svou pleš dává světu na odiv tak hrdě, že pro server G.cz píše poučné články typu „22 důvodů, proč je fajn být plešatý“. Ivan Brezina patří k mužům, kteří o transplantaci vlasů nikdy ani neuvažovali. „Přijde mi to zcela zbytečné,“ říká dnes Brezina, „protože pleš považuju za integrální součást své osobnosti.

Bez pleše bych to prostě nebyl já.“ S pleší neměl nikdy problém ani při balení žen – naopak, řada krásek se mu přiznala, že je plešouni přitahují, a argumentovaly Brucem Willisem či Yulem Brynnerem. „Do sebevědomí mi to zasahovalo jen asi tak mezi sedmnáctým a dvacátým rokem života, kdy jsem o vlasy postupně přicházel a byla to pro mě nová situace. Ale nebylo to nijak dramatické, určitě jsem z toho nebrečel před zrcadlem.“ Brezina si podle vlastních slov sice všímal, jak porost hlavy řídne, ale tíhu situace převažoval vzor, který měl ve svém otci. „Ten měl hlavu jako koleno odevždycky a pleš nosil s grácií a nadsázkou. Jednoho dne jsem si pak začal hlavu holit a od té doby to tam mám podobně jako s vousy. Neumím si představit, že bych se musel česat a že by mi vítr nezbedně čechral bujnou kštici. Každé ráno si při sprchování jednoduše umyju i lebku a je to.“

Brezina má pro muže, kteří hledají ztracené sebevědomí týkající se přístupu k ženám v nových vlasech, údernou radu: „Vykašlete se na to – pleš je fakt poslední věc, kterou ženy u mužů řeší. Představa, že nám plešounům vlasy chybí, je naprosto scestná. Někdy naopak s lehkou nadsázkou říkám, že jsme evolučně dál. Vývoj směřuje od chlupatých opic přes osrstěné pravěké lovce a vlasaté hipíky k nám – plešatým vrcholům tvorstva.“

Zdá se, že ani jedno z řešení – hrdě se přihlásit k plešatému übermenschovi nebo si na klinice nechat do hlavy nasázet krásné nové vlasy – nebude mít definitivní platnost pro všechny muže stižené androgenní alopecií. Fajn na vlasové transplantaci je nicméně to, že mužům nabízí možnost, kterou s holou hlavou nemají. Buďto se na to vykašlat, přijmout novou situaci a vzít pleš jako motivaci k tomu, abyste si nadřeli v gymu pořádnou korbu (protože pleš každá dívka ráda přehlédne, když taháte dvě stě kilo na bench), nebo si udělat výlet do vlasové kliniky (ať už na kole do Česka nebo letadlem do Istanbulu) a nechat si na hlavu nasázet háro, které vám bude rozpustile čechrat mořský vánek na vaší jachtě v Karibiku.

Jisté je to, že čeští muži si na možnost volby pořád ještě zvykají. „Stále vnímáme spíše lepší informovanost cizinců,“ říká Milan Dvořák z Inter Clinic. „Američané, Italové, Němci či Rakušáci vědí velmi dobře, co transplantace vlasů je, znají používané metody, velmi dobře se orientují. U českých klientů se ale stále ještě setkáváme s otázkami, co do té vlasové pokožky nastřelujeme za materiál; termín nastřelení vlasů je totiž v Čeku hodně vžitý a vyvolává u části veřejnosti dojem, že opravdu máme nějakou pistolku, kterou nastřelujeme do kůže umělé materiály.“

Stejně jako větší informovanost chybí mnohým českým mužům také větší sebedůvěra s tím, že transplantace vlasů není nic, co by měli tajit. O tom ví své zase David Odehnal, který klienty vozí do Turecka. „Zatímco Italové začnou sdílet první selfíčka, jen co se za nimi zabouchnou dveře ordinace, čeští kluci mají pořád obavu, že se na ně někdo bude divně dívat,“ říká. „Čech si vezme po operaci radši 14 dní dovolenou, aby na něj nikdo neviděl, než mu opadají strupy – zatímco Italové okamžitě postují fotky na Instagram a do facebookových skupin, protože z toho mají radost a chtějí ji sdílet s ostatními.“

A tak nezbývá než doporučit staré dobré chlapské sebevědomí, které nakonec řeší úplně všechno – ať už máš pleš nebo nové vlasy, stůj si za tím, buď na to hrdý, buď statečný a nestyď se za svou volbu, ať je jakákoliv. Protože to z tebe přece dělá chlapa; ne vlasy.